ECLI:CZ:US:2019:4.US.2351.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2351/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Městského úřadu Humpolec, sídlem Horní náměstí 300, Humpolec, zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, sídlem Koželská 205, Ledeč nad Sázavou, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2019 č. j. 59 A 11/2019-25, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výroku II výše uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného soudního rozhodnutí se podává, že na základě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 č. j. 59 A 11/2019-25 určil, že zásah stěžovatele (tj. žalovaného v řízení u krajského soudu), spočívající v tom, že obchodní korporaci MOTIONS.CZ s. r. o., sídlem Chopinova 1533/2, Praha 2 - Vinohrady [tj. žalobci v řízení u krajského soudu (dále jen "žalobce")], bezodkladně nevrátil určenou částku ve výši 1 000 Kč, byl nezákonný (výrok I, který není stěžovatelem napadnut ústavní stížností), a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč (výrok II). K úhradě předmětné finanční částky byl žalobce vyzván stěžovatelem podle §125h odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), podle kterého obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku a při splnění tam uvedených podmínek vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky. Citované ustanovení dále v odstavci 7 stanoví, že je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Krajský soud dospěl v posuzované věci k závěru, že vrácení předmětné finanční částky po více než 4 měsících zcela zjevně bezodkladným vrácením není. Uvedeným došlo k nezákonnému zásahu stěžovatele do vlastnických práv žalobce, neboť minimálně po určitou dobu pozbyl žalobce právo nakládat se svým majetkem v rozporu s §125h odst. 7 zákona o silničním provozu.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nevěnoval dostatečnou pozornost konkrétním okolnostem případu, které lze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě neměla být žalobci zcela nebo zčásti přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje především na skutečnost, že v daném řízení došlo ke zjevnému zneužití práva, neboť účelem podané žaloby bylo pouze přiznání náhrady nákladů řízení.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. Již v usnesení ze dne 10. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 416/97 (U 10/10 SbNU 369) bylo vysloveno, že orgán veřejné moci může vystupovat pouze jako účastník řízení o ústavní stížnosti, nikoli jako stěžovatel. Následně ve stanovisku pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) k tomu bylo výslovně uvedeno: "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. [...] Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Tento závěr byl následně rozveden a potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 1. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 18/02 (U 5/25 SbNU 361) či ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2695/08 (U 11/51 SbNU 819), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. S ohledem na shora uvedené je podstatné, že vyzval-li stěžovatel provozovatele vozidla (žalobce), s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu, byl stěžovatel vůči žalobci ve vrchnostenském postavení jako správní orgán. Proto i samotné zadržování finančních prostředků, proti kterému správní žaloba směřovala, bylo zásahem stěžovatele jako orgánu územně samosprávného celku v postavení správního orgánu uplatňujícího svoji působnost ve veřejné správě, tj. jako orgánu veřejné moci, jak ostatně uzavřel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu také krajský soud v napadeném rozhodnutí (bod 11). K uvedenému stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani žádné námitky nevznáší.
7. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení stěžovatele jako žalovaného v nyní posuzovaném řízení před správním soudem, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů daného řízení (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15). Tím je v případě stěžovatele ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení (srov. shora citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Ústavní soud k tomu poznamenává, že pokud jde o aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, stěžovatel v tomto směru ve své ústavní stížnosti nic neuvádí.
8. Vzhledem k právě uvedenému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a nebylo možno se zabývat věcnými námitkami v ní uplatněnými.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj