ECLI:CZ:US:2019:4.US.2353.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2353/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, č. j. 8 Tdo 5/2018-122, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2017, č. j. 4 T 9/2013-4377, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků do věznice s ostrahou a peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody 1 988 000 Kč, a dále s druhým odsouzeným společně a nerozdílně dalším poškozeným 2 649 606 Kč. Tři poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody, z toho dva poškození i s nárokem na nemajetkovou újmu, byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání dvou poškozených byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen pouze ve výroku o náhradě škody, jímž byli dva poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody i na nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních; Vrchní soud v Praze vůči těmto poškozeným nově rozhodl tak, že obžalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit každému z poškozených 841 803 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozená samostatně byla odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních; odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve své stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že krajský soud nejprve usnesením ze dne 13. prosince 2013 vrátil věc státnímu zástupci k došetření; Vrchní soud v Praze však k odvolání státního zástupce toto usnesení zrušil. Poté Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 4 T 9/2013-3750, stěžovatele zcela zprostil obžaloby; Vrchní soud v Praze ale usnesením ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Podle stěžovatele poslední citované rozhodnutí zasáhlo do jeho práva na zákonného soudce, tím spíše, že v řízení pokračoval soudce, který nebyl jako zástupce předsedy senátu uveden v rozvrhu práce. K námitce porušení ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), uvedl podle stěžovatele nesprávně Nejvyšší soud, že jde pouze o jeho nepodložené tvrzení.
Stěžovatel dále namítá, že v řízení byly opomenuty jím navržené důkazy a rozhodnutí o vině je založeno na výpovědích svědků, kteří nepodali trestní oznámení, byli vyhledáni vyšetřovateli a z odsouzení stěžovatele měli majetkový prospěch. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byl zkrácen ve svých základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 4 Ústavy České republiky, a proto navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a proto reaguje jen na taková pochybení, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat; proto se zabýval pouze tím, zda napadená rozhodnutí soudů porušila základní právo stěžovatele - nic takového v předmětné věci nezjistil.
Stěžovatel především namítá porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 Listiny); činí tak opakovaně přesto, že soudy všech stupňů se v odůvodnění napadených rozhodnutí (i v rozhodnutích předcházejících) podrobně zabývaly okolnostmi, které vedly k výjimečnému postupu podle §262 trestního řádu - Vrchní soud v Praze jej přesvědčivě odůvodnil již v usnesení ze dne 27. srpna 2015 (viz předposlední odstavec uvedeného usnesení). Způsob, jakým bylo určeno nové složení senátu, pak vysvětlil Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku na str. 21; důvody změny i složení senátu zopakoval Vrchní soud v Praze na str. 23 a 24 napadeného usnesení a Nejvyšší soud v odstavcích 21 - 31 odůvodnění napadeného usnesení.
Soudy srozumitelně vysvětlily, proč není možné námitky stěžovatele považovat za důvodné, odůvodnění jejich rozhodnutí přitom nacházejí oporu v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni (právě ve znění účinném od 1. srpna 2015 - viz změna rozvrhu práce vedená pod Spr 2870/2014) splňujícím požadavky §42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Stejně jako i u dalších námitek, stěžovatel jen polemizuje se závěry obecných soudů, předkládá vlastní interpretaci skutkové stránky věci i právních norem; jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) je tak jen pouhou úvahou, která není bez dalšího způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně (a opakovaně) zabývaly, provedly dokazování v nezbytném rozsahu, dostatečně vysvětlily, proč jsou další důkazy nadbytečné a není jich k rozhodnutí třeba, vysvětlily, jaká skutková zjištění vedla k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení o opravných prostředcích se soudy zabývaly námitkami stěžovatele a vypořádaly se s nimi v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu