ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.5.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 5/2018-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání, které podal obviněný D. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 4 T 9/2013, byl obviněný D. B. uznán vinným v bodech 1/ a 3/ pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., v bodě 2/ trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a v bodech 4/, 5/, 6/ pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodech 4/ a 5/ ve spolupachatelství se spoluobviněným P. H., kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný D. B. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v 500 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. H., o náhradě škody a u obviněných M. O. a P. K. o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění D. B. a P. H., v jejich neprospěch do výroku o vině pod bodem 4/ a proti výroku o trestu podal odvolání státní zástupce, a proti výroku o náhradě škody poškození M. H. a A. H. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, odvolání obviněných a státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání poškozených rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody v části, která se odvolatele D. B. netýkala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný D. B. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že ve věci rozhodoval nepříslušný soudce, že skutky, za které byl uznán vinným, nejsou trestným činem a že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za nesprávné, protože se nevypořádal s odvolacími námitkami, ale jen v obecné rovině popsal závěry soudu prvního stupně u jednotlivých skutků, i když odvolání obsahuje desítky důvodů, pro něž rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát, a že odmítl provést většinu obhajobou navržených důkazů.
5. Kritice obviněný podrobil úvahy odvolacího soudu učiněné v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, protože považoval za nedostatečné, jestliže se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že provedené důkazy potvrzují verze poškozených, jejichž výpovědi považoval za konstantní. V duchu těchto výhrad se obviněný zabýval jednotlivými ve věci provedenými důkazy a z nich soudem prvního stupně vyvozenými zjištěními, jakož i reakcí odvolacího soudu na námitky, které ve vztahu k nim obviněný vznášel v odvolání. Jednalo se především o listinné důkazy, které měly potvrzovat verzi poškozené L. H., dříve P., v bodech 1/, 2/, a vytýkal, že tyto listinné důkazy odvolací soud nekonkretizoval, a že bez dalšího zcela neopodstatněně uvěřil ve všech bodech výpovědi této poškozené, kterou soud považoval za naivní a obviněnému důvěřující. Za neopodstatněné obviněný označil, že odvolací soud konstatoval, že tato poškozená jednala pod psychickým tlakem, neboť byla bez finančních prostředků a bylo ohroženo její vlastnické právo k bytu. K bodu 3/ namítal, že soudy nedůvodně uvěřily poškozené M. L., aniž by pro to měly dostatek podkladů, neboť její výpověď není pravdivá, ale je v rozporu i s některými dalšími svědeckými výpověďmi, zejména J. K., na něž odvolací soud odkázal. Obviněný poukázal i na výpověď poškozené M. L., která neuvedla, že byla podvedena, ale byla naštvaná, že transakci uzavřela. Tytéž výhrady obviněný vznesl i k bodu 4/ a zbývajícím činům, jimiž byl uznán vinným, u nichž též soudy bezdůvodně uvěřily poškozeným, aniž by pro takový závěr svědčily provedené důkazy, které spíše potvrzují verzi obviněného o tom, že poškození od něj peníze jako půjčku skutečně převzali, a dokonce sami požadovali poskytnutí krátkodobých úvěrů, aby mohli rychle vyřešit své exekuce a následně žádat další úvěry. Obviněný tvrdil, že poškození A. a M. H., byli zběhlí v půjčování peněz, a to dokonce za lichvářský úrok. Jestliže svědek M. H. uvedl, že si listiny prostudoval, je vyloučeno, aby bezhlavě podepisoval to, co mu bylo předkládáno. Tuto skutečnost však odvolací soud zcela přešel. Ve vztahu k tomuto skutku obviněný zpochybnil i závěry soudem ustanovených znalců ke zdravotnímu stavu poškozené A. H., a naproti tomu preferoval závěry vyslovené jím zvoleným znalcem doc. MUDr. Karlem Hynkem, CSc., které zapadaly do rámce jeho obhajoby.
6. Za nedostatky v dokazování obviněný označil i to, že soudy nevyhověly všem jeho návrhům na doplnění dokazování, jejichž cílem bylo prokázat tendenčnost, účelovost a nezákonnost vedeného vyšetřování. Za tímto účelem nechala obhajoba u notáře vypracovat zápisy o prohlášeních svědků popisujících nezákonnost vedení vyšetřování, které byly předloženy soudům jako důkaz, jejž soudy neprovedly, avšak obviněný se nespokojil s jejich závěrem, jestliže tyto návrhy považovaly za nadbytečné. Zejména odvolací soud své názory v písemném odůvodnění rozhodnutí zaměřil vyhraněně proti obviněnému, který nemohl akceptovat vysvětlení odvolacího soudu, jenž k jeho požadavku na rozpečetění věcí zajištěných při domovních prohlídkách uvedl, že proti takovému úkonu nebyly vznášeny v přípravném řízení žádné výhrady, a tudíž jde o námitky nedůvodné. Za nezákonné obviněný označil i to, že odvolací soud při ústním odůvodňování napadeného rozsudku hodnotil důkazy, avšak toto hodnocení již nepromítl do svého písemného odůvodnění. Postup odvolacího soudu dovolatel považoval za účelový, vedený potřebou zasáhnout do nezávislé činnosti soudu prvního stupně spočívající ve volném hodnocení důkazů.
7. Podle obviněného odvolací soud pochybil i v tom, že po zrušení věci krajským soudem a jejím vrácení k novému projednání a rozhodnutí stanovil, aby tak učinil soud prvního stupně v jiném složení senátu (§262 tr. ř.), aniž by tento závěr přezkoumatelně odůvodnil. Obviněný nesouhlasil, že by důvodem pro takový postup bylo to, že předchozí senát, jenž obviněného zprostil obžaloby, vytrhával důkazy svědčící ve prospěch obviněných z kontextu věci a posuzoval je izolovaně při pomíjení těch důkazů, které naopak svědčily proti nim. Soud druhého stupně tím, že věc přikázal jinému senátu, měl potřebu zasáhnout do nezávislé činnosti soudu, spočívající ve volném hodnocení důkazů, a to i za cenu odnětí zákonného soudce. V tomto postupu obviněný spatřoval porušení práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, s nímž se odvolací soud i přes námitky obviněného náležitě nevypořádal. S poukazem na obsah svého odvolání uvedl, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni je zástupcem předsedy senátu JUDr. Přemysla Špicara soudce Mgr. Tomáš Bouček, a nikoli JUDr. Jan Špeta, jemuž byla věc přikázána. Poukázal na §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“), a uvedl, že v rozvrhu práce se zejména určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, jež nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. Zdůraznil znění rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni, podle něhož „ V případě vyloučení předsedy senátu, kterému byla věc přidělena k vyřízení, bude tato věc přidělena do senátu, který je dalším v pořadí. Při jakékoli změně zákonného soudce, např. když po zrušení věci bude rozhodovat jiný senát, se tomuto novému předsedovi senátu věc započítává jako nový nápad “. Obviněný dospěl k závěru, že toto pravidlo je v přímém rozporu s ustanovením §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého měl jako předseda senátu v dané věci rozhodovat Mgr. Tomáš Bouček, nikoli JUDr. Jan Špeta.
8. Vzhledem k těmto vytýkaným pochybením obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, a věc mu přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření učiněném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že obviněným vznesené námitky obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože z dovolání nevyplývá žádná relevantní hmotněprávní argumentace, jíž by obviněný zpochybnil právní posouzení soudy zjištěného jednání. Dovolání je v podstatné části založeno pouze na předestření vlastního, od soudů odlišného hodnocení provedených důkazů, na jehož základě obviněný buduje vlastní skutková zjištění. Zdůraznil však, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v mezích zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. přičemž ani z dovolacích námitek nelze dovodit, v jakém směru by mělo být hodnocení provedených důkazů soudy nesprávné. Státní zástupce neshledal v napadených rozhodnutích ani vadu spočívající v existenci tzv. extrémního nesouladu a opomenutých důkazů, jichž se obviněný nedůvodně dovolával.
10. K porušení práva na zákonného soudce státní zástupce konstatoval, že taková námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, ale uvedené výhrady bylo možné vytýkat na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak obviněný uvedenými výhradami by jej nenaplnil. K postupu podle §262 tr. ř. odvolací soud přistoupil po náležité úvaze, a tento svůj krok náležitě odůvodnil, a tudíž nemohlo být zasaženo do ústavně zaručeného práva obviněného na zákonného soudce, a to ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17), když navíc obviněný své tvrzení o tom, že odvolací soud neoprávněně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, nepodepřel žádnou relevantní argumentací.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou, že po přikázání věci k projednání v jiném složení senátu věc projednával jiný senát, než který o ní měl rozhodovat, protože §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. stanoví, že rozvrh práce má stanovit (mj.) situaci, kdy dojde k vyloučení původně určeného soudce, aniž by musel upravovat, jakým konkrétním způsobem má být taková situace řešena. Toto ustanovení proto obsahově vůbec nevylučuje postup užitý v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni a akceptovaný odvolacím soudem, a totiž, že v případě vyloučení soudce (v posuzované věci na podkladě přikázání věci k projednání v jiném složení senátu) je zde obsažena speciální úprava, že taková věc je nově přidělena podle pořadí, jímž se řídí nově napadlé věci, a tedy se soudce neurčuje podle zastupujícího soudce, ale jako by šlo o nový nápad. Státní zástupce v takovém postupu neshledal vady, ale označil ho za předvídatelný a rozdělování nápadu za transparentní. Protože podle státního zástupce obviněný v dovolání nevznesl námitky, které by mohly založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a námitky ve vztahu k nezákonnému soudci korespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce je považoval za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jehož případnou reakci Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje, a u soudu prvního stupně, jenž v této věci rozhodl, a tedy na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Při splnění těchto základních formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž výlučně dovolání opřel, neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat, jen když je dovolání relevantně opřené o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
17. Na podkladě §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
18. Z hlediska těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval obviněným namítané skutečnosti a shledal, že nebyly uplatněny v souladu s tím, jak je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákonem i judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezen, protože obviněný nevytýkal žádné nedostatky hmotněprávní povahy, nýbrž procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř., které nejsou obecně a zásadně způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný vymezený v §265b tr. ř. Jím rozváděné nedostatky se týkají toliko vadnosti procesních postupů. Zejména se soustředil na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytýkal nedostatek v závěrech, které tento soud učinil ohledně nevěrohodnosti poškozených a neúplnosti provedeného dokazování. Tím své výtky zaměřil převážně proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k čemuž je třeba připomenout, že v daném případě nebylo zcela dodrženo, že ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. „jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné“. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Uváží-li se námitky obviněného, tato zásada plně respektována nebyla, protože převážná část jeho výhrad je polemikou s tím, jaké argumenty odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, a to zejména ve vztahu k posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně o věrohodnosti poškozených. Nejvyšší soud však i tyto námitky akceptoval a dále se jimi zabýval, a to se zřetelem na to, že obviněný se jimi dovolával zásad spravedlivého procesu.
19. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal vadnost způsobu, jakým byl určen senát soudu prvního stupně, který rozhodl nyní přezkoumávaným rozsudkem, a zpochybňoval postup podle §262 tr. ř., nejde o výhrady, které by bylo možné ztotožnit s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jediný obviněný v dovolání uvedl. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal, že rozhodoval senát jako nezákonný soudce, ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, jde o námitky, pro něž slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. I přesto, že obviněný tento důvod výslovně v dovolání v jeho paragrafovém znění neuvedl, obsahově jej vyjádřil, a proto Nejvyšší s ohledem na něj v tomto směru vznesené výhrady posuzoval [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K výhradám proti nedostatkům v obsazení soudu
20. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z uvedené dikce plyne, že tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu. Souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce, k níž Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 odst. 1 Listiny tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169)].
21. K námitce obviněného, že po zrušení věci odvolacím soudem rozhodoval u Krajského soudu v Plzni senát, který byl nesprávně obsazen, je třeba uvést, že nyní přezkoumávané rozhodnutí vzešlo z procesu, v němž Krajský soud v Plzni nejprve usnesením ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 4 T 9/2013, podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření z důvodu jejího možného odchylného právního posouzení (č. l. 2672 a násl.). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, a přikázal soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 2780 a násl.). Následovalo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 4 T 9/2013, jímž byli všichni obvinění podle §226 písm. a), b) tr. ř. zproštěni obžaloby (č. l. 3750 a násl.), které však bylo usnesením Vrchního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně, za současného přikázání jinému senátu tohoto soudu za podmínek §262 tr. ř. (č. l. 3855 a násl.). Do této doby rozhodoval Krajský soud v Plzni v senátu 4 T složeném z předsedy JUDr. Přemysla Špicara a přísedících Marie Bendové a JUDr. Jaroslava Vlacha. Výsledkem tohoto postupu je nyní dovoláním obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni jako soudu prvního stupně, který rozhodoval v senátě 4 T složeném z předsedy JUDr. Jana Špety a přísedících Mgr. Michaly Červenky a Mgr. Petra Vágnera.
22. Jestliže obviněný v dovolání vznášel výhrady, že odvolací soud usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, přikázal podle §262 tr. ř. rozhodnout věc v jiném složení senátu, důvodem byly rozsah a povaha vad, jež zjišťoval v rámci své přezkumné činnosti na straně soudu prvního stupně opakovaně, protože ve všech svých dřívějších rozhodnutích poukazoval na vady, jichž se předchozí senát soudu prvního stupně dopouštěl a nebyl schopen je ani v následujícím řízení odstranit. Lze zmínit odvolacím soudem zjišťovanou nedostatečnost provedeného dokazování a jednostranné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, vytržené z kontextu všech provedených důkazů. Základ tohoto pochybení přitom spatřoval již v prvním usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 4 T 9/2013, jímž byla věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Pokud tento stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, krajskému soudu uložil, aby se věcí znovu pečlivěji zabýval, neboť možnost odchylného právního posouzení bez dalšího nezakládá důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Současně soudu prvního stupně přikázal, aby zjistil a posoudil existenci okolností svědčících o podjatosti znalce a jeho případném vyloučení, jakož i důkazní použitelnost úředních záznamů z přípravného řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 4 T 9/2013, byli všichni obvinění podle §226 písm. a), b) tr. ř. i přes tyto pokyny zproštěni obžaloby. Zmínit je třeba, že soud prvního stupně v rozporu s pokyny odvolacího soudu setrval na hodnocení důkazů pouze ve prospěch obviněných, tedy jednostranně, aniž přihlížel k důkazům, které byly též řádně provedeny, avšak svědčily ve prospěch poškozených. S ohledem na tyto opakované a soudem prvního stupně podstatné vady v hodnocení důkazů bez podkladů v obsahu spisu a zcela mimo zásady pro hodnocení důkazů vyplývající z §2 odst. 6 tr. ř. odvolací soud nabyl přesvědčení, že soud prvního stupně ve stávajícím složení nebude v dalším řízení schopen objektivně věc posoudit ve smyslu zásad §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto rozhodl tak, že usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, za použití §262 tr. ř. věc po zrušení a vrácení soudu prvního stupně přikázal projednat v jiném složením senátu.
23. Nejvyšší soud z obsahu uvedeného usnesení odvolacího soudu jen pro úplnost k námitce obviněného konstatuje, že neshledal v uvedeném postupu odvolacího soudu zpronevěření se pravidlu, že důkazy hodnotí jen ten soud, jenž důkazy sám provedl, protože toliko konstatoval nedostatečnosti v rozsahu provedeného dokazování, poukázal na nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, a tudíž na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry bez logického zakotvení v provedených důkazech a vyvozených skutkových zjištěních na straně druhé. Tento neobjektivní postoj soudu prvního stupně byl patrný již ze samotného odůvodnění jeho rozsudku, v němž tento soud nehodnotil všechny provedené důkazy (č. l. 3868 spisu). Uvedený závěr koresponduje i s tím, jak se již dříve s obdobnou námitkou vypořádaly soudy v přezkoumávaných rozhodnutích, kde právě otázce spojené s aplikací §262 tr. ř. odvolacím soudem v předcházejícím průběhu řízení soud prvního stupně svá stanoviska vyjádřil na straně 21 a 22 svého rozsudku a odvolací soud k odvolání obviněného rozvedl své úvahy na stranách 23 a 24 přezkoumávaného rozsudku.
24. Lze též zdůraznit, že soudy se vypořádaly i s námitkou obviněného ohledně porušení práva na zákonného soudce v řízení před Krajským soudem v Plzni po zrušení a přikázání věci odvolacím soudem v jiném složení senátu za podmínek §262 tr. ř. Oba soudy přitom shledaly, že k namítanému porušení v posuzované věci nedošlo, a to v žádném z obviněným zmíněných ohledů.
25. Jen pro úplnost se zřetelem na námitky obviněného je třeba doplnit, že postup, jímž odvolací soud v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, aplikoval §262 věty první tr. ř., byl odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Důvodem zde bylo s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Proto bylo nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Nejednalo se o to, aby byl odvolacím soudem vytvořen širší prostor k prosazení vlastního názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ale jen o to, aby zajistil objektivní rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Důvody pro použití ustanovení §262 tr. ř. zde byly důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Nejvyšší soud též shledal, že uvedené rozhodnutí nepostrádá logiky a je plně v souladu se zásadami práva na zákonného soudce jako jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě. Jde o podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, kterou Ústava soudům svěřila [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187), a sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci rozhodování odvolacího soudu nebylo projevem libovůle, protože odvolací soud svůj postup náležitě odůvodnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016), když šlo o mimořádné (výjimečné) okolnosti, které byly odvolacím soudem spolehlivě zjištěny [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 282/2001 ze dne 27. 2. 2002; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 90/95 a usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998 (U 45/11 SbNU 335)].
27. Obdobně nedůvodnými Nejvyšší soud shledal i obviněným vytýkané porušení práva na zákonného soudce ve vztahu k tvrzenému porušení §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., k němuž mělo dojít nesprávným obsazením senátu 4 T Krajského soudu v Plzni, rozhodujícího ve věci po postupu podle §262 tr. ř. Toto obsazení bylo podle obviněného sice v souladu s tehdy aktuálním zněním rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni (platným ke dni nápadu věci tomuto soudu po jejím vrácení odvolacím soudem na základě usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 2 To 73/2015, tj. k datu 25. 9. 2015 – č. l. 3855), avšak podle jeho výkladu měl za to, že předsedou senátu, který je dalším v pořadí, byl podle platného rozvrhu práce Mgr. Tomáš Bouček a nikoli JUDr. Jan Špeta.
28. Nejvyšší soud poukazuje na to, že touto námitkou se již soudy nižších stupňů zabývaly a zejména odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí na straně 24 konstatoval, že pravidlo obsažené v rozvrhu práce část rozvrhu práce, že „ V případě vyloučení předsedy senátu, kterému byla věc přidělena k vyřízení, bude tato věc přidělena do senátu, který je dalším v pořadí “, je speciálním ustanovením k obecnému zástupci uvedenému v rozvrhu práce, jenž zastupuje soudce např. v době jeho nepřítomnosti v práci při jednotlivých, dílčích úkonech. Pokud podatelna krajského soudu automaticky zapsala věc soudci, který byl na řadě (dalším v pořadí), je tento postup v souladu s rozvrhem práce při dodržení zásady zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny i se stávající rozhodovací praxí jak ústavního, tak Nejvyššího soudu.
29. K uvedenému je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud si za účelem objasnění této otázky, zejména výkladu předmětného pravidla rozvrhu práce od Krajského soudu v Plzni vyžádal zprávu týkající se způsobu přidělení věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2013, k vyřízení do soudního oddělení, kterému předsedá JUDr. Jan Špeta. Z předmětné zprávy se podává, že formulace příslušné pasáže rozvrhu práce, která řeší situaci, kdy původní předseda senátu, který věc dříve vyřizoval, je z jakéhokoli zákonného důvodu z dalšího vyřizování věci vyloučen, byla vždy chápána a realizována tak, že se nejedná o soudní oddělení, které je dalším oddělením uvedeným ve výčtu soudních oddělení v rozvrhu práce, nýbrž o soudní oddělení, do kterého má být přidělena další věc podle obecných pravidel pro přidělování stanovených rozvrhem práce. S věcí je tedy pracováno jako s věcí nově napadlou. Při přidělení takové věci jsou pak aplikována ustanovení rozvrhu práce pro přednostní přidělování věcí v pořadí: osobní věci, specializace, velké věci, vazební věci, věci, kde mateřským jazykem obžalovaného není český jazyk. V daném případě spis splňoval kritéria velké věci, nikoli kritéria pro přednostní přidělení předcházející. Za velkou věc je rozvrhem práce označena věc o rozsahu 1000 stran, tato konkrétní věc v době přidělení přesahovala 3800 stran…. v době přidělení této věci do soudního oddělení, kterému předsedá JUDr. Jan Špeta, byla část rozvrhu práce, která řešila tuto situaci, formulována jinak než v současnosti, a zněla: „ V případě vyloučení předsedy senátu, kterému byla věc přidělena k vyřízení, bude tato věc přidělena do senátu, který je dalším v pořadí. “ I tato formulace však byla vykládána a aplikována tak, jak bylo uvedeno výše. Vždy byla preferována snaha o rovnoměrné zatížení jednotlivých soudních oddělení, v nichž jsou vyřizovány věci prvostupňové agendy krajského soudu. K upřesnění formulace došlo s účinností od 1. 1. 2016, nejednalo se však o změnu faktickou (viz sdělení místopředsedy Krajského soudu v Plzni JUDr. Milana Štejra na č. l. 112 spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 5/2018).
30. S ohledem na uvedenou formulaci v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni i podaný výklad toho, pod jaký režim se podřazuje přidělení věci v souvislosti s rozhodnutím podle §262 tr. ř., je zřejmé, že k žádným neoprávněným postupům při přidělování věci nedošlo. Způsob přidělení věci vyplýval zcela z pravidla rozvrhem práce stanoveného, které korespondovalo se smyslem ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., podle něhož v rozvrhu práce soudu se určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. Není zde však již konkrétně a výslovně upraveno, jakým způsobem má být rozvrh práce pro tyto případy formulován a jaká konkrétní pravidla pro přidělování má obsahovat. Je tak ponecháno na každém jednotlivém soudu, jak v rámci obecných zásad vytyčených v §42 zákona č. 6/2002 Sb. svůj rozvrh práce upraví a jaká konkrétní pravidla pro přidělování věcí napadlých v rámci jednotlivých soudních agend v něm použije.
31. Na podkladě všech shora uvedených zjištění Nejvyšší soud shledal, že v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni platném ke dni 25. 9. 2015 (ve znění změn platných od 1. 9. 2015) bylo respektováno toto pravidlo, neboť v něm byli určeni a vyjmenováni jak řídící a zastupující předsedové jednotlivých senátů, tak vymezena pravidla pro vzájemné zastupování. Obsahoval přitom i konkrétní pravidla pro jiné situace, které v rámci nápadu mohou nastat. Pokud jde o stanovení soudců v důsledku rozhodnutí nadřízeného soudu podle §262 tr. ř., bylo vysvětleno, že se takový případ řešil jako běžný nápad, a nikoliv podle pravidel pro případy vyloučení soudce, jak uvedl ve zprávě adresované Nejvyššímu soudu místopředseda Krajského soudu v Plzni JUDr. Milan Štejr. Senát, který o věci nyní rozhodoval, byl určen v rámci aktuálního „přidělovacího kolečka“ vedeného vedoucí příslušné trestní kanceláře či dozorčí úřednicí, podle něhož byl k datu 25. 9. 2015 (včetně přesného času nápadu evidovaného podatelnou krajského soudu) tzv. na řadě senát 2 T, jemuž předsedá JUDr. Jan Špeta, kterému byla věc po jejím vrácení postupem podle §262 tr. ř. přidělena a zapsána jako nový nápad (byť pod toutéž spisovou značkou).
32. Z uvedeného je zřejmé, že k porušení práva na zákonného soudce ani tímto postupem nedošlo, neboť nejen, že rozvrh práce Krajského soudu v Plzni odpovídá zásadám vymezeným v §42 zákona č. 6/2002 Sb., ale v něm zakotvená pravidla, jimiž se přidělování nápadu v rámci jednotlivých soudních oddělení tohoto soudu řídí, jsou dostatečně jasná a transparentní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15]. Obviněný navíc svými výhradami ani nedokládá konkrétní manipulaci či účelové přidělení věci, když porušení svých procesních práv dovozuje pouze z nepřesnosti a jím tvrzené, avšak ničím nepodložené nesouladnosti rozvrhu práce krajského soudu s ustanovením §42 zákona č. 6/2002 Sb. Nebylo proto možné dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavní procesní práva, konkrétně právo na zákonného soudce [k tomuto srov. usnesení Ústavní soud ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3298/17]. V této části bylo proto dovolání obviněného shledáno jako nedůvodné.
V. K výhradám proti vadnosti provedeného dokazování
33. Nejvyšší soud dále posuzoval námitky obviněného vztahující se ke způsobu provedeného dokazování, které jsou podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a založeny zejména na tvrzení, že odvolací soud nedostatečně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání a nekriticky posuzoval závěry, které soud prvního stupně učinil ohledně důkazů, jež provedl soud prvního stupně, jenž výpovědi poškozených vyhodnotil jako věrohodné. Obviněný se domáhal toho, že při správném a řádném hodnocení důkazů by nebylo možné skutkové závěry opřít o výpovědi poškozených a že jiné důkazy naopak svědčily v jeho prospěch. Za vady považoval, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, v čemž shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
34. Nejvyšší soud k těmto námitkám poznamenává, že na označený dovolací důvod nedopadají a že o extrémní nesoulad, jak jej vytýká obviněný, by se jednalo, jen tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
35. Je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně v průběhu hlavních líčení provedl potřebné a nezbytné dokazování, neboť vyslechl nejen obviněné a poškozené, ale i svědky (Z. Ch., P. L., J. Z., M. R., J. K., V. T., L. T., J. K., J. B., V. Ž., aj.], a provedl ke každému ze skutků řadu listinných důkazů, zejména kupní smlouvy, zástavní smlouvy, smlouvy o zřízení předkupního práva, smlouvy o půjčkách, o zajišťovacím převodu práva, návrhy na povolení vkladu do katastru nemovitostí, výpisy z bankovních účtů, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách nebytových a jiných prostor, doklady od exekutorského úřadu, emailovou komunikaci, záznam odposlechu a provozu telekomunikačního zařízení a mnoho důkazů dalších (č. l. 3933 až 3943, 3945 až 3952, 3954 až 3985, 4019 až 4029, 4033 až 4039, 4047 až 4070, 4081 až 4088, 4125 až 4132, 4161 až 4189, 4213 až 4215, 4266 až 4268, 4285 až 4294, 4323 až 4324). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že v jejich odůvodněních je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy při jejich hodnocení konstatovaly, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. nepominuly zásadu ústnosti a přímosti důkazního řízení. Lze pro úplnost jen k námitkám obviněného poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
36. Rozsah provedeného dokazování Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem považuje za úplný a dostačující k řádnému objasnění věci, protože soudy provedly dostatek důkazů a o skutkových zjištěních nevznikají důvodné pochybnosti. Soudy dostály svým povinnostem plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zajištěné důkazy vyhodnotily v souladu se stanovenými podmínkami a dospěly k závěrům, které zejména soud prvního stupně rozvedl a podrobně rozepsal na stranách 29 až 130 svého rozsudku, kde mimo jiné vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozených a důkazům, jež jejich verzi potvrzovaly, a naopak, proč neuvěřil obhajobě obviněného, resp. obviněných, jakož i to, na podkladě jakých úvah dospěl k učiněným skutkovým zjištěním a z nich pramenícím právním závěrům.
37. Jestliže obviněný vytýkal, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, postačuje poukázat na to, že odvolací soud vyjma výroku o náhradě škody, se závěry soudu prvního stupně rozvedenými v jeho posledním, dovoláním napadeném rozhodnutí ztotožnil poté, co sám doplnil dokazování o úřední záznamy stran předchozích odsouzení obviněných a kopii rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni. Na stranách 21 až 22 svého rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval další důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné a proč je postup soudu prvního stupně správný, včetně odkazu na aktuální judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k této otázce. Nejednalo se proto v této věci o tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť nešlo ani o návrh, jenž by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
38. Nebylo možné se ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dostatečné a vykazuje vady a rozpory s ústním odůvodněním učiněným přímo při veřejném zasedání, neboť v napadeném rozhodnutí je dostatek podkladů a z nich vyplývajících úvah odvolacího soudu ohledně procesních postupů, i pro závěry o vině, trestu a náhrady škody. Pokud odvolací soud toliko stručně odkázal na obsah listinných důkazů, aniž konkrétně uvedl, které listiny má na mysli, ani v tom nelze spatřovat obviněným namítanou vadu, neboť veškeré listinné důkazy byly provedeny již soudem prvního stupně a v jeho rozsudku byly dostatečně konkrétně vyjmenovány, včetně uvedení čísla listů, na kterých se ve spisu nacházejí. Jeho závěry jsou jasné a přehledné. Pokud odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti na správnost uvedených zjištění jen odkázal, nepochybil (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1081/15, ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3814/16, a contrario též nález ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831), aj.], neboť k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně s maximální pečlivostí a řádně přezkoumal a i v dostačující míře vysvětlil, proč ho neshledal vadným (srov. strany 18 až 29 rozsudku odvolacího soudu).
39. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají žádné výhrady obviněného, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu, zejména proto, že soudy všem svým procesním povinnostem dostály. Případné rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně, srozumitelně i logicky vysvětlily.
40. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto jejich postupu neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky dílem stojící mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem o námitky pod něj sice obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu