ECLI:CZ:US:2012:3.US.1806.09.1
sp. zn. III. ÚS 1806/09
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 12. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1806/09 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2008 č. j. 1 T 57/2008-63, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 To 169/2009-120, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, za účasti 1. Okresního soudu Praha-západ a 2. Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a A) Okresního státního zastupitelství Praha-západ a B) Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 7. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, v čl. 1, 2, čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:
1. První skupina námitek je zaměřena proti dokazování provedenému nalézacím a odvolacím soudem. Tyto soudy prý jako hlavní usvědčující důkaz proti němu použily výpověď policisty M. B., kterou stěžovatel považuje za "absolutně neúčinný důkaz". Pokud tento policista ve své výpovědi reprodukuje obsah ústního projevu, který na místě činu pronesl stěžovatel, pokládá stěžovatel takovou informaci za důkazně nepoužitelnou. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že extrémně vadně hodnotily i ostatní důkazy, zejména výpověď spoluobžalovaného P. N. a svědkyně H. K. Ačkoliv prý z provedeného dokazování vyplynulo několik možných verzí skutku, přiklonily se obecné soudy toliko k verzi pro stěžovatele nepříznivé, čímž porušily princip in dubio pro reo.
2. Stěžovatel vytýká postupu obecných soudů i další procesní pochybení, zejména údajně nepřesnou protokolaci průběhu hlavního líčení a skutečnost, že při hlavním líčení nebyl pořízen zvukový záznam; tím mělo být zkráceno stěžovatelovo právo na obhajobu.
Stěžovatel přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241) a sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), s nimiž jsou prý jím napadená rozhodnutí obecných soudů v rozporu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dnes již zrušeného - dále jen "tr. zák."). Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný dne 9. 3. 2008 poté, co požil alkoholické nápoje, takže měl v krvi nejméně 1,67 promile alkoholu, řídil po místní komunikaci v obci Ohrobec, okres Praha-západ, osobní automobil zn. Škoda Octavia, při couvání vjel na nezpevněný břeh potoka, který se pod vozidlem utrhl, načež sjel ze stráně až do koryta potoka; ve vozidle s ním pravděpodobně jely další osoby, jejichž přesný počet se nepodařilo zjistit, protože se z místa nehody vzdálily.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2008 č. j. 1 T 57/2008-63 byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
K odvolání obžalovaného byl napadený prvoinstanční rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušen a nově byl obžalovaný uznán vinným stejným skutkem, který však byl právně kvalifikován podle mírnějšího zákonného ustanovení v základní skutkové podstatě jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Nově mu byl uložen mírnější trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 (ve SbNU nepublikováno) - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi http://nalus.usoud.cz].
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, 4, 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle něhož obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Žádná taková pochybení, jež by měla ústavněprávní relevanci, však v tomto posuzovaném případě nebyla shledána. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky proti důkazům provedeným v trestním řízení, o něž se opírají ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Za situace, kdy obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat, opřely obecné soudy svůj odsuzující rozsudek o jiné důkazy, především o svědeckou výpověď příslušníka Policie České republiky M. B. Ten u hlavního líčení vypověděl, že jako člen policejní hlídky projížděl dne 9. 3. 2008 v 6 hodin ráno služebním vozidlem Ohrobeckým údolím, kde zpozoroval v korytě potoka havarované vozidlo Škoda Octavia, kolem něhož pobíhal P. N. (stěžovatel); v druhém vozidle zn. Jeep seděl v té době P. N. a snažil se havarované vozidlo z potoka vytáhnout. Svědek M. B. se přítomných dotázal, co se stalo, načež mu P. N. (stěžovatel) odpověděl, že "sjel do příkopu". Teprve poté policejní hlídka požádala oba přítomné muže o doklady, podrobila je dechové zkoušce a po jejím pozitivním výsledku je oba převezla k odběru krve. Obviněný P. N. odmítl jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem vypovídat, pouze při hlavním líčení dne 15. 5. 2008 v reakci na svědeckou výpověď policisty B. prohlásil, že vozidlo "řídila osoba mu blízká, kterou chtěl chránit".
Stěžovatelova námitka, že svědeckou výpověď policisty M. B. nelze prý jako usvědčující důkaz vůbec použít, je lichá. V době, kdy se policista B. nacházel na místě činu, nefiguroval v případu jako orgán činný v trestním řízení, nýbrž jako člen policejní hlídkové služby, který se na místě ocitl shodou náhod. Pokud se tento policista dotazoval stěžovatele (formulací ve smyslu "Co se tady stalo?"), nečinil tak s cílem provést úkon v trestním řízení (žádné takové řízení se v té chvíli ještě nekonalo), nýbrž realizoval služební úkon, k jehož provedení je policista oprávněn (a povinen) podle §7 odst. 1 tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.
Je naprosto přirozené, že policista vykonávající hlídkovou službu, v jejímž rámci má za povinnost (ve smyslu generální policejní klauzule) mj. chránit bezpečnost osob a majetku a dohlížet na bezpečnost a plynulost silničního provozu [srov. §2 odst. 1 písm. a), i) zákona č. 283/1991 Sb.], nemůže ponechat takové podezřelé skutečnosti, jako je havarované motorové vozidlo nacházející se v korytě potoka bez povšimnutí. Naopak jeho služební povinností je na danou situaci aktivně reagovat, snažit se o zjištění příčiny takové události a ověřit si, zda není zapotřebí učinit další opatření, např. zajistit eventuální pomoc zraněným osobám, zabránit ekologickým škodám apod. Při takovém aktivním postupu se policista neobejde ani bez slovní komunikace s občany přítomnými na místě. Představa, že by každý triviální dotaz typu "Co se tady stalo?", adresovaný hlídkovým policistou na adresu občanů přítomných na místě dopravní nehody, měl mít podobu formalizovaného procesního úkonu (s obsáhlým právním poučením, protokolací apod.), odporuje elementárním podmínkám policejní práce, která by takovým požadavkem byla zcela paralyzována. Dotaz položený policistou M. B. "Co se tady stalo?" nelze hodnotit jako výzvu k podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu, stejně tak jako odpověď stěžovatele "Sjel jsem do příkopu." není vysvětlením podaným podle tohoto zákonného ustanovení.
Ze skutkových okolností případu se ani náznakem nepodává, že by dotazující se policista použil k dosažení stěžovatelovy odpovědi nějakých donucovacích prostředků, že by odpověď vynucoval nebo že by stěžovatele zastrašoval. Stěžovatel zajisté nebyl povinen na položený dotaz odpovídat - pokud odpověděl, šlo o jeho vlastní svobodné rozhodnutí.
Nic nebrání tomu, aby policista, který se náhodně ocitne na místě činu a spontánně zde vnímá relevantní fakta, včetně slovních vyjádření přítomných občanů, nemohl být později v trestním řízení vyslechnut jako svědek o skutkových okolnostech vyšetřované události. V tom, že policista ve své svědecké výpovědi reprodukuje slova pronesená pachatelem na místě činu, nelze spatřovat obcházení procesních předpisů týkajících se výslechu obviněného.
Za dané skutkové konstelace nedošlo ani počínáním policisty M. B. ani následným postupem orgánů činných v trestním řízení, které policistu vyslechly jako svědka, k porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo nesmí být donucován k tomu, aby sám sebe usvědčoval).
Jestliže obecné soudy interpretovaly obsah stěžovatelova sdělení "Sjel jsem do příkopu", proneseného na místě události v přítomnosti policisty M. B., jako jeho přiznání, že to byl on sám, kdo řídil před nehodou automobil, nejde v žádném případě o extrémně vadnou interpretaci obsahu tohoto sdělení - naopak použitá jazyková formulace takovému závěru zcela zjevně nasvědčuje.
Obecné soudy postupovaly zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jestliže přihlédly ke všem okolnostem situace a k dalším provedeným důkazům - k výpovědím svědků M. F. a H. K., kteří na místě události viděli toliko dvě osoby, dále ke skutečnosti, že majitelem havarovaného vozidla byl obžalovaný, který autem před nehodou nepochybně cestoval, a k výpovědi spoluobžalovaného P. N.
Je možno přitakat stěžovateli, že ve shromážděných důkazech se vyskytují dílčí rozpory a mezery, ty však nemají zásadní povahu a nebrání dospět k věrohodným důkazním závěrům. Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
Ústavněprávní roviny nedosahují ani další stěžovatelovy výtky týkající se dalších údajných procesních pochybení, zejména nepřesné protokolace průběhu hlavního líčení a nepořízení zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení.
Jak známo, Ústavní soud není žádnou "superrevizní" instancí a není jeho posláním, aby minuciózně přezkoumával každý dílčí krok orgánů činných v trestním řízení. Ostatně je třeba zdůraznit, že nikoliv každé pochybení na úrovni "obyčejného" práva znamená současně porušení ústavních předpisů.
Oprávněnou není ani stěžovatelova námitka, že rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci jsou údajně rozporná s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy sp. zn. II. ÚS 268/03 a sp. zn. II. ÚS 1975/08 (viz výše). Tyto nálezy vycházely z odlišného skutkového stavu, při němž obecné soudy opřely svá rozhodnutí o výpovědi policistů, kteří reprodukovali obsah vysvětlení podezřelé osoby podle §158 odst. 3 tr. řádu podaného v policejní služebně; v nálezech byly konstatovány i jiné závažné důkazní vady. V nyní posuzované věci se nevyskytují analogická pochybení, jež by zpochybňovala závěr o vině obžalovaného.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Toliko obiter dictum lze poznamenat:
Ústavnímu soudu z vlastní rozhodovací činnosti nemůže uniknout poznatek, že v posledních letech uplatňují pachatelé dopravních nehod, zvláště tehdy, jestliže řídili vozidlo pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, stále častěji obhajovací taktiku spočívající v tvrzení, že vozidlo řídila jiná osoba; její jméno obvinění odmítají sdělit s odůvodněním, že jde o osobu blízkou, kterou nechtějí vystavit nebezpečí trestního stíhání. Jak ukazuje všeobecně sdílená zkušenost, jde v naprosto převažujícím počtu případů o lživé účelové tvrzení, sledující cíl uniknout vlastnímu trestnímu postihu.
Ústavní soud si je vědom důkazních potíží, které tím pro policii a pro orgány činné v trestním řízení vznikají a jež nelze překonat nerespektováním principu nemo tenetur ani oslabením práva na odepření výpovědi ve prospěch osob blízkých.
Protože však dopravní nehodovost a jí způsobené škodlivé následky představují závažný společenský problém, je třeba apelovat na orgány činné v trestním řízení, aby nerezignovaly na zákonem uloženou povinnost zjistit materiální pravdu (srov. §2 odst. 5 tr. řádu) a aby vyvinuly všemožné úsilí k obstarání jiných dostatečných důkazních zdrojů.