ECLI:CZ:US:2019:4.US.2395.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2395/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Eleny Háblové, zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 21 Cdo 5918/2017-160, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 15 Co 119/2017-137, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 38 C 134/2013-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před Městským soudem v Brně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy na pozici učitelka - logopedka mateřské školy a posléze učitelka pomocné školy. Práci vykonávala až do srpna 2010, kdy nastoupila na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. V květnu 2013 zaslala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi písemnou žádost o určení dne nástupu do zaměstnání. Ze strany zaměstnavatele jí bylo navrženo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn, které vedly ke zrušení pracovní pozice stěžovatelky. Na tuto dohodu stěžovatelka nepřistoupila a po jejím nástupu do zaměstnání jí byla dána výpověď s odkazem na §52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že z důvodu úsporných opatření došlo ke zrušení její pracovní pozice. Stěžovatelka se tomuto postupu bránila shora zmíněnou žalobou podanou u Městského soudu v Brně, která však byla zamítnuta. O podaném odvolání bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v předmětné ústavní stížnosti zopakovala svoji právní argumentaci a podrobně vylíčila skutkové okolnosti projednávaného případu. Poukázala přitom především na skutečnost, že nebyla dodržena ochrana těhotné zaměstnankyně, některá tvrzení jejího bývalého zaměstnavatele jsou podle ní zavádějící a lživá. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Podle Ústavního soudu se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zaměřila především na výklad a aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role v pořadí další soudní instance, ačkoli mu taková role jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je důležitou především ta skutečnost, že se obecné soudy žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a argumentačně se s jejími podstatnými námitkami vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožnila, nečiní ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů rozpornými s čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť takové porušení stěžovatelka neprokázala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu