ECLI:CZ:US:2019:4.US.2457.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2457/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Jana Fojtíka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné, K. Sliwky 126, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 267/2019-303 ze dne 24. dubna 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 28/2018-269 ze dne 30. srpna 2018 a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 13 C 68/2013-240 ze dne 4. října 2017, ve znění opravného usnesení č. j. 13 C 68/2013-258 ze dne 12. března 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Jaromíra Ptáčka, b) Jany Ptáčkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníci se jako žalobci v řízení před obecnými soudy domáhali proti žalovanému stěžovateli určení, že součástí jejich společného jmění manželů je polovina specifikovaných nemovitostí (rodinný dům, v němž vedlejší účastníci bydlí, a přilehlé pozemky), zapsaných na LV X u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Hranice (dále jen "nemovitosti").
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 13 C 68/2013-57 ze dne 20. 1. 2014 i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudkem č. j. 69 Co 193/2014-81 ze dne 11. 9. 2014 žalobě vedlejších účastníků nejprve vyhověly. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem č. j. 30 Cdo 5243/2014-111 ze dne 13. 5. 2015 rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem č. j. 69 Co 193/2014-125 rozhodl stejně. K druhému dovolání stěžovatele v pořadí Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1305/2016-170 ze dne 16. 11. 2016 zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby se okresní soud zabýval věcí z pohledu nabytí nemovitostí od nevlastníka ve světle závěrů dosavadní judikatury.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) žalobě znovu vyhověl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení. Krajský soud výroky okresního soudu potvrdil a též přiznal vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozhodoval ve věci již potřetí a tentokrát odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť krajský soud respektoval právní názor vyslovený v kasačním rozsudku dovolacího soudu č. j. 30 Cdo 1305/2016-170 a není důvod jej jakkoli revidovat.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na soudní ochranu garantovanou článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud se měl porušení dopustit tím, že se odmítl dovoláním stěžovatele zabývat věcně, přestože bylo přípustné, a neposkytl tak stěžovateli ochranu před svévolnými závěry krajského a okresního soudu ohledně dobré víry stěžovatele a důkazního břemene. Stěžovatel je přesvědčen, že správnou aplikací §3030 ve spojení s §7 občanského zákoníku je nutno dospět k závěru, že i na kupní smlouvu sjednanou před 1. 1. 2014 (konkrétně 13. 2. 2013) jsou principy nového občanského zákoníku použitelné, z čehož plyne, že dobrá víra stěžovatele při nabytí vlastnického práva kupní smlouvou se presumuje a důkazní břemeno ohledně vyvrácení jeho dobré víry tížilo vedlejší účastníky. Dále obecné soudy svými závěry o neplatnosti některých ujednání související smlouvy o půjčce z roku 2005 (zajišťovací převod práva, rozhodčí doložka), uzavřené mezi vedlejšími účastníky jako dlužníky a třetí osobou jako věřitelem (společnost VLAMA Trading s. r. o., právní předchůdce stěžovatele ve věci vlastnictví nemovitostí), podle stěžovatele porušily princip autonomie vůle stran podle čl. 2 odst. 3 Listiny, a v důsledku i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Přesně tak tomu je ve věci stěžovatele.
7. S odkazem stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 3646/13 ze dne 3. 1. 2017 (N 2/84 SbNU 35) na podporu jeho přesvědčení o platnosti sjednání tzv. propadné zástavy a rozhodčí doložky mezi vedlejšími účastníky a jejich věřitelem (právní předchůdce stěžovatele) ze smlouvy o půjčce z roku 2005 se přiléhavě vypořádal již okresní soud (s. 11 rozsudku, shodně též bod 22 rozsudku odvolacího soudu); na tomto místě není třeba jeho závěry opakovat či dále rozvádět. K otázce neplatnosti uvedených ujednání ani spotřebitelskému charakteru jejich vztahu se podle odvolacího soudu v dané fázi řízení již nebylo třeba vracet, neboť s těmito závěry se ztotožnil i dovolací soud ve svých kasačních rozhodnutích. Přesto odvolací soud všechny úvahy vedoucí k jednoznačnému závěru o jejich neplatnosti znovu podrobně rozvedl a uvedl, že jimi nikterak není popírána zásada priority výkladu vedoucí k posuzování smluv jako spíše platných než neplatných - nijak se neprotiví závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. 7. 2017 (N 121/86 SbNU 85), na nějž stěžovatel rovněž odkazuje.
8. Otázku dobré víry stěžovatele okresní soud na pokyn Nejvyššího soudu posuzoval ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) a ani v tomto ohledu není jeho závěrům co vytknout. Ústavní soud považuje za přiléhavé odůvodnění, podle kterého nelze přechodná ustanovení občanského zákoníku vyložit způsobem, který navrhuje stěžovatel, obracet důkazní břemeno zpětně ve vztahu k rozhodným skutečnostem nastalým před pomyslným milníkem 1. 1. 2014 a k řízením zahájeným rovněž před tímto datem (viz shodně ještě preciznější odůvodnění odvolacího soudu v bodě 25 jeho rozsudku). Vzhledem k absolutní neplatnosti sjednané propadné zástavy a k personálnímu propojení stěžovatele s jeho právním předchůdcem (VLAMA Trading s. r. o.) nelze stěžovatele ani uvedenou společnost jako původního nabyvatele nemovitostí podle obecných soudů považovat za dobrověrné (zejména body 28-32 rozsudku odvolacího soudu). Toto odůvodnění závěrů plynoucích z doplněného dokazování považuje Ústavní soud za logické a srozumitelné.
9. Z rekapitulovaného vývoje soudního řízení je patrno, že všechny instance se věcí stěžovatele zabývaly důkladně, opakovaně a dřívější výtky Nejvyššího soudu řádně vypořádaly; Ústavní soud tak má za vypořádané všechny relevantní námitky stěžovatele. V ústavní stížnosti je stěžovatel znovu poněkolikáté opakuje a snaží se tak Ústavní soud stavět do role další revizní instance; taková role mu však nepřísluší. Právo na soudní ochranu neznamená právo na příznivý výsledek řízení; žádná procesní práva stěžovateli upřena nebyla. Ani ve výkladu podústavního práva obecnými soudy nelze spatřovat svévoli. Skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, návazně učiněné právní závěry jsou konzistentní, odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu a respektují i judikaturu Ústavního soudu, s níž všechny dotčené soudy tentokrát s ohledem na vývoj problematiky nabytí vlastnictví od nevlastníka intenzivně pracovaly.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu