ECLI:CZ:US:2019:4.US.2503.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2503/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Soukupa, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. června 2019, č. j. 59 Co 36/2019-153, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") uložil rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 11 C 2/2018-101, vedlejší účastnici (v procesním postavení žalované) povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) 49 472,28 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nepřiměřenou délku správního řízení.
2. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 6. 2019, č. j. 59 Co 36/2019-153, zrušil rozsudek okresní soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Proti zrušujícímu usnesení krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny, i přesto, že řízení dosud není pravomocně skončeno. Stěžovatel se domnívá, že nemá jiné prostředky, jak zvrátit protiústavní a nesprávné rozhodnutí krajského soudu. Intenzitu zásahu do svých ústavních práv spatřuje stěžovatel mj. v tom, že pokud by mu Ústavní soud nepřisvědčil, musel by vyčkat zamítavého rozhodnutí okresního soudu, potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, což by znamenalo další odepření spravedlnosti a další nároky stěžovatele vůči státu za nesprávný úřední postup.
4. Ústavní soud se musel podanou stížností zabývat nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soud"), na návrh kladeným.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
7. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
8. Ústavní soud trvale judikuje, že je oprávněn rozhodovat především o konečných a pravomocných meritorních rozhodnutích (srov. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95) a opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případech, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc skončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1769/08, či usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 1470/18).
9. Napadené usnesení krajského soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé - věc se jím navrací do stádia řízení před okresním soudem, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva; nelze je považovat za rozhodnutí souladné s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by bylo způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a proti kterému by ústavní stížnost mohla ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu směřovat. Jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu proto zakládá napadené usnesení nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj