ECLI:CZ:US:2018:3.US.1470.18.1
sp. zn. III. ÚS 1470/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2018 sp. zn. 8 To 25/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno usnesení označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2017 č. j. 9 T 12/2013-3862 byl stěžovatel podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby pro skutek, popsaný ve výroku rozsudku. K odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodnutí krajského soudu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud shledal, že krajský soud řádně provedl všechny relevantní důkazy, takže se nenabízí další doplnění dokazování. Zásadní výhrady však měl ke způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž mimo jiné odkázal na svůj názor vyjádřený v usnesení ze dne 31. 8. 2016 č. j. 8 To 54/2016-3413.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná. Odkazuje přitom na usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 (dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), kdy ústavní stížnost nebyla dle jeho názoru odmítnuta pro předčasnost, a dále na závěry usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/04 a nálezů ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281) a ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17, v nichž byla napadena rozhodnutí, kterými byla věc odňata příslušnému senátu (samosoudci) a přikázána jinému senátu (samosoudci).
4. Postup vrchního soudu, který odmítl závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho předchozím rozhodnutí a fakticky zrušil rozhodnutí krajského soudu proto, že se mu nelíbilo hodnocení důkazů vedoucí ke zproštění obžaloby, označuje za nesprávný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Poukazuje též na nemožnost vznesení námitky podjatosti proti složení senátu vrchního soudu a proti předsedovi senátu vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání a stěžovatel neměl informace o složení senátu.
5. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V posuzovaném případě shledal, že tomu tak není.
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební rozhodnutí), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1769/08, ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2320/08, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14 či ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 47/17). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu nalézacího a jímž byla věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. S ohledem na to, že napadené usnesení vrchního soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva, nelze je považovat za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat všechna svá práva, včetně vznesení námitky podjatosti senátu (soudce) vrchního soudu, který bude rozvrhem práce určen k projednání odvolání státního zástupce. Soudci zpravodaji je totiž známo, že kauza stěžovatele byla již u krajského soudu skončena vydáním zprošťujícího rozsudku, proti němuž podal krajský státní zástupce odvolání, takže tento rozsudek bude opět podroben přezkumu ze strany vrchního soudu.
10. Stěžovatelem poukazované řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 1576/15 na posuzovanou věc nedopadá již proto, že v něm byla přezkoumávána konečná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí kasační. Případy řešené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 a v nálezech sp. zn. II. ÚS 2766/14 a sp. zn. I. ÚS 564/17 se pak týkají podmínek aplikace §262 tr. řádu a obdobně §221 odst. 2 občanského soudního řádu (přikázání věci jinému senátu či samosoudci), přičemž jde o jednu z výjimek z jinak uplatňované zásady přezkumu konečných a pravomocných meritorních rozhodnutí. V posuzovaném případě však vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání; ustanovení §262 tr. řádu tedy neaplikoval.
11. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
12. Za dané procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vůbec nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj