ECLI:CZ:US:2019:4.US.2601.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2601/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Semiginovského, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 57/2019-97 ze dne 7. května 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu k Okresnímu soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") spojenou s žádostí o osvobození od soudních poplatků, kterou odůvodnil svou nepříznivou finanční situací, podílem vedlejší účastnice na tom, že se do takové situace dostal, a samotnou povahou sporu.
2. Okresní soud na základě zjištění osobních, majetkových a výdělkových poměrů z prohlášení stěžovatele a žaloby přiznal stěžovateli vzhledem k mimořádné výši soudního poplatku (699 000 Kč) usnesením č. j. 16 C 235/2018-33 ze dne 5. 2. 2019 osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %.
3. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 35 Co 57/2019 ze dne 7. 5. 2019 usnesení okresního soudu tak, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
4. Okresní soud podle krajského soudu nedostatečně zkoumal splnění druhého předpokladu pro osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř.), zda v posuzovaném případě nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Krajský soud zjistil, že před podáním žaloby k okresnímu soudu uplatnil stěžovatel jinou žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") stejný nárok, avšak z jiného právního důvodu. Porovnáním obou žalob dospěl krajský soud k závěru, že obě řízení mají týž předmět a projednání žaloby u okresního soudu tak brání překážka zahájeného řízení (litispendence) podle §83 odst. 1 o. s. ř.
5. Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Porušení svého práva na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřuje zejména v tom, že krajský soud neveřejně provedl důkaz spisem obvodního soudu sp. zn. 4 C 168/2018 a nedal stěžovateli možnost se k němu vyjádřit; rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé a v případě nemožnosti zaplatit soudní poplatek mu bude odepřena spravedlnost. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že v případě, kdy odvolací soud neseznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, odepře jim právo na právní slyšení. K tomu stěžovatel dodává, že soud má logicky nejdříve řešit otázku soudního poplatku, až poté zkoumat podmínky řízení. Tzv. překážka litispendence v tomto případě neexistuje; v řízení u obvodního soudu uplatnil stěžovatel nárok z titulu náhradu škody, zatímco u okresního soudu z titulu bezdůvodného obohacení, navíc má být v obou řízeních sazba soudního poplatku odlišná. Současně se stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Důvody, pro které je podle stěžovatele ústavní stížnost opodstatněná, jsou zejména vyjádřením nesouhlasu s neosvobozením od soudních poplatků a ústavní stížnost tak postrádá ústavněprávní rozměr. Krajský soud podrobně, srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnil, proč není splněna jedna z podmínek řízení a usnesení okresního soudu o osvobození od soudních poplatků proto změnil. Současně ve věci neprováděl dokazování, nýbrž rozhodl na základě skutečností, které zjistil z úřední činnosti; nemohl porušit stěžovatelovo právo na právní slyšení - právně neposuzoval věc samu, ale zkoumal podmínky řízení (ve vztahu k poplatkovému rozhodování). Nadto stěžovatel v (posléze podané) žalobě k okresnímu soudu poukazuje na rozdíl v obou uplatněných nárocích spočívající v jeho odlišném právním posouzení a dodává, že pozdější žalobu podal pro případ, že by té dřívější (podané k obvodnímu soudu) nebylo vyhověno. Soud však právním posouzením stěžovatele, podle principu iura novit curia, není vázán; je vázán skutkovým vymezením věci. Ve zbytku Ústavní soud, kterému nepřísluší se k rozhodnutí podrobněji vyjadřovat, pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
9. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by měl napadené rozhodnutí, které vydal soud v rámci své pravomoci a ústavně konformně je odůvodnil, rušit; do rozhodovací činnosti obecných soudů by mohl zasáhnout v případě excesu, který však v posuzované věci nezjistil. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo. Úlohou Ústavního soudu není nahrazovat rozhodovací činnost obecných soudů, nýbrž poskytovat ochranu ústavně chráněným principům a hodnotám, které v posuzované věci nebyly dotčeny.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle §43 odst. 3 téhož zákona.
11. Domáhá-li se stěžovatel odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu