ECLI:CZ:US:2019:4.US.2662.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2662/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Červíka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018 č. j. 28 Cdo 1535/2018-103 a výrokům II až IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2017 č. j. 16 Co 60/2016-87, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušena byla také rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem ze dne 4. 12. 2015 č. j. 6 C 79/2013-66 zamítl Okresní soud ve Vyškově (dále též jen "okresní soud") žalobu vedlejší účastnice, kterou se (z titulu bezdůvodného obohacení) domáhala na stěžovateli (jako žalovaném) zaplacení částky 76 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 36 447 Kč (výrok II). Okresní soud vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) a dospěl k závěru, že by bylo nemorální a v rozporu s legitimním očekáváním vracet částku, která byla stěžovateli na základě rozsudků soudů vyplacena za útrapy, kterých se na něm stát v době nesvobody dopustil.
3. K odvolání vedlejší účastnice a jeho následného zpětvzetí co do částky 20 000 Kč Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolací řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 56 700 Kč s příslušenstvím (výrok II), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 968 Kč (výrok III) a České republice - Okresnímu soudu ve Vyškově soudní poplatek z žaloby a odvolání, v obou případech ve výši 2 835 Kč (výrok IV).
4. Krajský soud vyšel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 12. 2008 č. j. 23 C 12/2007-49 bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli částku 30 000 Kč (skládající se z finančního odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou jednak nezákonným omezením osobní svobody v roce 1967 ve výši 20 000 Kč, jednak průtahy v řízení vedeném o návrhu stěžovatele na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci ve výši 5 000 Kč a jednak tím, že stěžovatel měl v rejstříku trestů evidován trest odnětí svobody ve výši 5 000 Kč), jakož i náklady řízení ve výši 40 200 Kč. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009 č. j. 23 Co 170/2009-72 a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 6 500 Kč. Ovšem posledně uvedený rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 č. j. 30 Cdo 4479/2009-89, načež Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 23 Cdo 170/2009-101 rozhodl tak, že se žaloba zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů; následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 10. 2011 č. j. 30 Cdo 3219/2011-109 a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 3570/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V návaznosti na to krajský soud dospěl k závěru, že plnila-li vedlejší účastnice stěžovateli na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 12/2007-49 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 170/2009-72), pak tento právní důvod plnění odpadl a na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243a odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237, §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil názor, že je nesprávné, aby od občana, který byl za minulého režimu nevinně vězněn a později mu bylo na základě pravomocného rozhodnutí soudu vyplaceno odškodnění (zadostiučinění), toto bylo vymáháno zpět na základě změněného právního názoru, přičemž poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177), ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15 (N 142/78 SbNU 199) a ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 859/15. Má za to, že obecné soudy pochybily, když na věc aplikovaly obecnou judikaturu o bezdůvodném obohacení, aniž vzaly v úvahu specifické okolnosti, resp. výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. V této souvislosti oponuje názoru Nejvyššímu soudu, že daná judikatura by mohla být použita v jiném řízení, s tím, že dle něj je třeba ji aplikovat, kdykoliv je to možné.
7. Na posuzovanou věc, jak se v ústavní stížnosti uvádí, tak má dopadat výrok II stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, což uznala i vedlejší účastnice v případě částky 20 000 Kč, když vzala své odvolání zpět. Krajský soud měl nesprávně výše uvedené stanovisko vyložit, ovšem o výklad tohoto stanoviska již v dané věci dle stěžovatele vůbec nešlo, neboť spornou zůstala jen výše nemateriální újmy za nepřiměřenou délku rehabilitačního řízení (5 000 Kč) a za neoprávněnou evidenci zrušeného trestu (rovněž 5 000 Kč) a také náklady předchozího soudního řízení (46 700 Kč). Krajský soud tak řešil něco, co nebylo předmětem sporu, a Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil.
8. Následně ovšem stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání spočívající v tom, že jeho "žalobě bude vyhověno", přičemž krajskému soudu vytkl, že jeho argumenty odmítl s odůvodněním, že žaloba byla podána dne 15. 1. 2007 a že první nález, který takové očekávání mohl vyvolat, byl vydán až 23. 5. 2012 [nález
sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497)]; on však svůj nárok na náhradu nemateriální újmy založil (mj.) na nálezu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91).
9. Stěžovatel dále tvrdí, že vzala-li vedlejší účastnice co do částky 20 000 Kč odvolání zpět, mělo se to promítnout do rozhodnutí o nákladech řízení, které v žalobě požadovala, ovšem podle krajského soudu tato skutečnost žádné dopady neměla. Dle stěžovatele to však znamená, že bez ohledu na to, jak bylo rozhodnuto o zbývající částce 10 000 Kč, byl (tehdy v pozici žalobce) v převážné části sporu úspěšný, a tudíž nárok na náhradu nákladů řízení v částce 46 7000 Kč měl připadnout jemu, nikoliv vedlejší účastnici (tehdy v pozici žalované). Nejvyšší soud přitom nápravu daného pochybení nezjednal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje své námitky, které již byly vypořádány Nejvyšším soudem, přičemž Ústavní soud nemá, co by závěrům tohoto soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Dovolává-li se stěžovatel výše vedených nálezů Ústavního soudu, případně výroku II stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 s tvrzením, že tuto judikaturu nutno aplikovat vždy, tedy i v těch případech, kdy je předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud tento názor nesdílí. Již Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, proč právě v daném případě takto postupovat nelze, tedy že otázka, zda stěžovateli svědčí (mj.) právo na přiměřené zadostiučinění, byla již pravomocně vyřešena v předcházejícím řízení (tj. v řízením vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 12/2007), a to s negativním výsledkem, přičemž s ohledem na §159a o. s. ř. ji v tomto řízení nebylo možné znovu otevírat. Z uvedeného plyne i to, že stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu, která se týká řízení, jejichž předmětem bylo přiměřené zadostiučinění, nemohl být případný a nemohl uvedenou právně státní maximu o věci rozhodnuté prolomit.
14. Má-li stěžovatel za to, že zpětvzetí odvolání co do částky 20 000 Kč by se mělo projevit i ve vztahu k pohledávce ve výši 46 700 Kč, představující náklady předchozího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vyložil, proč tento úkon samotný nemůže mít vliv na zbylou část předmětu řízení, přičemž poukázal na to, že za jiných okolností lze nutno v řízení o vydání bezdůvodného obohacení posuzovat, zda pro příslušné plnění existuje hmotněprávní důvod, nicméně tak nelze činit ohledně nákladů řízení, neboť jde o nárok mající původ výlučně v právu procesním. Stěžovatel s daným závěrem Nejvyššího soudu vyjádřil nesouhlas, z ústavní stížnosti však není patrno, z jakého důvodu by daná úvaha měla být vadná, a ani Ústavní soud prima facie žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, když závěry Nejvyššího soudu shledal řádně odůvodněnými.
15. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolával, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu