ECLI:CZ:US:2019:4.US.2807.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2807/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Petra Koudelky a 2. Anny Koudelkové, zastoupených JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. června 2019 č. j. 111 C 26/2018-106, za účasti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníka řízení, a a) R. K. a b) nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud"), kterým došlo dle jejich tvrzení k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelům stanovena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 9 677 Kč s příslušenstvím, dále povinnost zaplatit vedlejší účastnici 629 Kč s příslušenstvím a konečně povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Předmětem řízení byl vedlejšími účastníky tvrzený nárok na náhradu škody způsobené psem, vlastněným stěžovateli, který měl pokousat nezletilého vedlejšího účastníka. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník navštívil otce stěžovatelky v jeho kovárně, kam chodil přes zavřenou branku pravidelně sám (např. když potřeboval "napumpovat kolo"). V takové situaci došlo k poranění nezletilého. Pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou jejich psem je v tomto případě irelevantní, zda pes zaútočil, či byl vyprovokován, či se bránil, nebo skutečnost, zda pes byl na vodítku, či nikoli. Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem je konstruována jako odpovědnost objektivní, v tomto případě bez možnosti liberačního důvodu, žalobcům tak stačilo k úspěchu ve věci, aby prokázali, že jim vznikla škoda škodnou událostí způsobenou psem žalovaných, což se jim dle soudu podařilo prokázat. Pro nadbytečnost soud odmítl provést jako důkazy výslechy (resp. čestná prohlášení) mnoha obyvatel obce, které měly prokázat jednak nevěrohodnost výpovědí vedlejších účastníků a dále problematické chování vedlejšího účastníka ve vztahu k ostatním obyvatelům obce.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé namítají, že postupem okresního soudu došlo ke zcela extrémnímu vybočení ze standardů zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Postupem okresního soudu nebyl rovněž respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, a konečné rozhodnutí není dle stěžovatelů řádně odůvodněné. Dle stěžovatelů se nepodařilo soudu prokázat, že by se stěžovatelé dopustili protiprávního jednání, jak je uvedeno v rozsudku. Nebylo prokázáno ani to, že poškozeného pokousal pes stěžovatelů. V každém případě se však zvíře pohybovalo na soukromém pozemku, který byl oplocen a zabezpečen. Svědci potvrdili, že mezi rodinou stěžovatelů a rodinou vedlejších účastníků existovaly přátelské vztahy, a vlastník pozemku, kde k incidentu došlo, popřel, že by zval poškozeného na návštěvu. Poškozený chodil na pozemek bez jeho souhlasu. Sám poškozený uvedl, že se na pozemek dostal, když si sám otevřel vrata, a to bez předchozího pozvání. V takové situaci není dle stěžovatelů namístě dospět k závěru o odpovědnosti majitelů psa za pokousání poškozeného. Ke vzniku škody tak došlo naopak protiprávním jednáním poškozeného. Okresní soud se měl zabývat otázkou tzv. spoluzavinění poškozeného. Totéž pak platí pro jeho matku, která vzhledem k věku a duševnímu stavu (porucha autistického spektra) poškozeného zřejmě zanedbala svou povinnost rodičovského dohledu. Soud se přitom odmítl zabývat důkazy, kterými mělo být objasněno, že poškozený na cizí pozemky vnikal opakovaně i k jiným obyvatelům obce. Okresní soud se tak dle stěžovatelů řádně nezabýval všemi relevantními okolnostmi vzniku škody, zejména spoluzaviněním poškozeného. Stěžovatelé mají za to, že současná právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem zakládá nerovné podmínky pro domáhání se svých práv u soudu. Svým postupem soud fakticky umožňuje každému beztrestně vniknout do obydlí jakékoliv osoby bez jeho souhlasu či vědomí. Daný případ má dle stěžovatelů významný společenský přesah, neboť doposud nedošlo k judikaturnímu výkladu nové úpravy stran odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Výklad okresního soudu přitom porušuje ústavní práva majitelů zvířat a soukromých pozemků. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatelé si jsou vědomi, že z hlediska výše předmětné částky jde o tzv. bagatelní spor, přesto však tato věc má dle jejich názoru ústavněprávní rozměr, neboť jde o doposud neřešenou právní otázku. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelé měli být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčeni na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je případ součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)]. K tomu však v dané věci nedošlo.
8. Jestliže Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že věcná správnost soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, tím spíše to platí v bagatelních věcech. V dané věci soud provedl dokazování v dostatečně velkém rozsahu (srov. str. 4 až 7 napadeného rozsudku) a následně ve věci aplikoval správnou právní normu. Vyhovění žalobě vedlejších účastníků je opřeno zejména o hodnocení konkrétních skutkových okolností (např. opakované návštěvy poškozeného v kovárně, které byly v daném místě obvyklé), nikoliv o zpochybnitelné právní hodnocení věci. Konečně je tak třeba připomenout, že jsou to obecné soudy, které jsou k hodnocení provedených důkazů, vzhledem k zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení, nejlépe vybaveny, a nesou tedy odpovědnost za toto hodnocení. V tomto směru nemohou nadřízené soudy (a tím méně Ústavní soud) nahrazovat jejich závěry stran hodnocení věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob. Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v tom, že okresní soud neprovedl výslechy dalších osob, a to právě z důvodů uvedených v napadeném rozsudku. Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba dospět k závěru, že daná věc z výše uvedených důvodů nepřesahuje rozměr bagatelnosti. Jde o běžný bagatelní spor, v němž okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že majitelé psa neučinili v konkrétním skutkovém stavu vše pro to, aby pes někoho potenciálně nenapadl. Domněnky stěžovatelů o tom, že tím okresní soud posvětil protiprávní (nebo dokonce trestné) vnikání cizích osob na pozemek, jsou vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nepodložené.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu