ECLI:CZ:US:2019:4.US.2942.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2942/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 249/2019-1979 ze dne 22. května 2019, Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 255/2018-1940 ze dne 5. září 2018, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 116/2016-1905 ze dne 1. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele (bod I) vinným pokračujícím trestným činem padělání a (body II a III) pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2 trestního zákona, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej za to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že neovládá-li cizí jazyk, nemohl rozpoznat, že šlo o padělky technických průkazů, bez ohledu na to, že s pravými cizojazyčnými technickými průkazy přišel opakovaně do styku. Že nejde o originální doklady, nerozpoznali ani příslušní úředníci a není-li jim to vytčeno proto, že nebyli proškoleni v jejich rozpoznání, není možné takovou povinnost vyžadovat po stěžovateli. Stěžovatel nemohl ovlivnit, že osoba, která by mohla poskytnout důležité svědectví, zemřela; ani další svědectví nevedla k poznatku, že stěžovatel mohl o padělcích vědět - ten učinily obecné soudy na základě znaleckých posudků, podle kterých byla falzifikace zjevná. Neexistují přímé důkazy o vině stěžovatele, mohlo by jít nanejvýš o nevědomou nedbalost, což ovšem u úmyslného trestného činu není postačující. Netušil-li stěžovatel, že se dostal do kontaktu s padělky, nemohl předpokládat, že má dokladům věnovat zvýšenou pozornost, a proto není možné dovozovat, že měl vědět, že nejde o pravé doklady. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací a odvolací soud neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, a to ani na základě návrhů stěžovatele. K hodnocení subjektivní stránky pak stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 761/2014-95 ze dne 8. října 2014 a č. j. 4 Tdo 1342/2016-26 ze dne 23. listopadu 2016; navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi obecné soudy zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel přijal zakázku připravit k technické kontrole a následné registraci jednotlivě dovezená motorová vozidla (body I a II) a přívěs (bod III). K registraci předložil správnímu orgánu pozměněné registrační doklady Francouzské republiky a Rakouské republiky, aniž by předmětná vozidla byla v těchto zemích (či jinde) dříve registrována; výrobce je ještě před uvedením do provozu určil k likvidaci, neboť byla poškozena při záplavách v Itálii v roce 2009. U motorových vozidel pak byly při registraci několika z nich použity opakovaně tytéž fotografie.
4. Jak je dále z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel jak ve své obhajobě, tak i v opravných prostředcích použil shodnou argumentaci jako v ústavní stížnosti a zpochybňuje závěry, které učinil především nalézací soud; předkládá svůj subjektivní pohled na věc, který považuje za jediný správný, a odmítá přijmout řádně odůvodněné závěry obecných soudů. Obecné soudy se však se všemi stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi.
5. Odmítavá argumentace stěžovatele ovšem není sama o sobě způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti; je pouze polemikou, která nesvědčí o tvrzeném porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a nebyla ani porušena presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Je-li stěžovatel přesvědčen, že v řízení vyvstaly natolik závažné pochybnosti, že měl být s přihlédnutím k principu in dubio pro reo, pak Ústavní soud toto jeho přesvědčení rovněž nesdílí. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o vině stěžovatele, jeho úmyslném jednání a na apdená rozhodnutí nevykazují znaky svévole či dokonce libovůle. Řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s procesními předpisy, nalézací soud správně aplikoval trestní zákon, trestní zákoník, a proto Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu