ECLI:CZ:US:2019:4.US.2947.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2947/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 153/2018-794 ze dne 20. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení, v němž Okresní soud v Prostějově svým rozsudkem uznal obviněného vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Tohoto přečinu se obviněný dopustil tak, že v září 2014 při řízení nákladního motorového vozidla nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě" a nedal přednost v jízdě stěžovatelce na motocyklu. Stěžovatelka při střetu vozidel utrpěla zranění, v jejichž důsledku je podle okresního soudu trvale a citelně omezena v běžném způsobu života. Obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody spolu se zákazem řízení všech motorových vozidel po dobu jednoho roku. Okresní soud dále rozhodl, že obviněný je povinen uhradit stěžovatelce 238 464 Kč jako bolestné, 3 042 402 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění a 185 000 Kč za duševní útrapy. Se zbytkem svých nároků byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání obviněného podle tvrzení stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodl ve veřejném zasedání tak, že podle §206 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku nepřipouští k hlavnímu líčení jako poškozenou.
3. Krajský soud tentýž den napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě újmy stěžovatelce podle §258 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Podle krajského soudu měl již okresní soud usnesením rozhodnout, že stěžovatelka se nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení dle §206 odst. 3 trestního řádu, toto usnesení je ale dle krajského soudu možné vyhlásit i v odvolacím řízení. Krajský soud na základě výpovědí obviněného a vyjádření jeho obhájce dospěl k závěru, že obviněný způsobil újmu stěžovatelce "v rámci plnění svých pracovních povinností", neboť jel v době nehody "služebním vozidlem pro potřebný stavební materiál". Za újmu způsobenou stěžovatelce tak odpovídá "zaměstnavatel [obviněného], a to společnost X [správně: X]". V této souvislosti odkázal krajský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 7/62 ze dne 15. 12. 1962, rozsudek sp. zn. 4 Tz 3/2004 ze dne 4. 2. 2004 a usnesení sp. zn. 8 Tdo 539/2012 ze dne 31. 5. 2012, které podle jeho názoru řeší "právě problematiku náhrady škody způsoben[é] zaměstnancem [...] při plnění pracovních povinností".
II. Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky bylo napadeným usnesením porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka namítá, že obviněný byl v době spáchání přečinu a doposud zůstává jediným společníkem a jednatelem X. Během trestního řízení obviněný nikdy netvrdil, že by byl u této společnosti v pracovním poměru, tedy že byl jejím zaměstnancem. Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se obviněný dopustil přečinu "při plnění pracovních povinností". Z výpovědí obviněného je podle stěžovatelky zřejmá pouze skutečnost, že v době nehody řídil vozidlo ve vlastnictví X. Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2007 ze dne 27. 3. 2008 a uvádí, že podle něj může být obviněnému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem podvodu, který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným, ačkoliv ke stejnému plnění - vrácení podvodně vylákaných peněz - byla předtím v civilním řízení pravomocně zavázána i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila tento závazek. V projednávané věci se navíc stěžovatelka domáhá plnění z titulu nemajetkové újmy, aniž by o takovém nároku ve vztahu k X, již bylo rozhodnuto v civilním řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje, že závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatelka neměla být připuštěna k hlavnímu líčení jako poškozená, je překvapivý. Trestní věc totiž byla již dříve postoupena krajskému soudu k přezkumu, a to na základě stížnosti stěžovatelky jako poškozené proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, přičemž tehdy krajský soud neshledal vadu v účasti stěžovatelky jako poškozené.
6. Konečně stěžovatelka namítá, že očekávala, že jí bude přiznána náhrada nákladů potřebných k uplatnění jejích nároků v trestním řízení, a to nákladů na zastoupení advokátem a na znalecké posouzení. Uvádí, že v řízení aktivně vystupovala na obranu svých práv, zejména se musela bránit tvrzení obhajoby o spoluzavinění dopravní nehody, a že z důvodu své zdravotní indispozice a složitosti věci nemohla svá práva účinně hájit bez zastoupení advokátem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti tomu, jak krajský soud rozhodl o jejích nárocích na náhradu újmy, které se stěžovatelka snažila uplatnit jako poškozená v trestním řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval ústavními stížnostmi poškozených, kteří byli rozhodnutím trestních soudů se svým nárokem na náhradu újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443), bodě 17, "možnost zásahu [Ústavního soudu] do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním [...]. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován." V projednávané věci sice nebyla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na řízení ve věch občanskoprávních, neboť napadeným usnesením došlo pouze ke zrušení výroku o náhradě újmy, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že se stěžovatelka svých nároků v civilním řízení domáhat může, a to jak proti X, tak proti obviněnému.
9. Podle napadeného usnesení krajský soud považoval obviněného za zaměstnance X. Ústavní soud se ztotožňuje s výhradou stěžovatelky, že není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že mezi obviněným a X, byl pracovněprávní vztah. Tvrzení stěžovatelky, že obviněný je jediným jednatelem a společníkem uvedené společnosti, navíc mají oporu v obchodním rejstříku. Přesto může závěr krajského soudu obstát, neboť dle §167 občanského zákoníku zavazuje právnickou osobu "protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě", přičemž člen voleného orgánu je legislativní zkratkou pro jakoukoliv fyzickou osobu, která "je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena, jmenována či jinak povolána" (§152 odst. 2 občanského zákoníku). Závěr, že za újmu způsobenou stěžovatelce odpovídá X, a nikoliv obviněný, by tak mohl krajský soud učinit i v případě, že by zde byl jiný než pracovněprávní vztah mezi obviněným a společností X, v jehož rámci - při plnění úkolů z něj vyplývajících - obviněný jel s nákladním vozidlem pro stavební materiál a dopustil se přečinu. Veškeré potenciální námitky stěžovatelky, například že šlo o exces obviněného či že by za újmu měl nést odpovědnost také či výlučně on, může stěžovatelka stále uplatnit i v civilním řízení. Případná překvapivost závěru krajského soudu nedosahuje ústavněprávního rozměru.
10. Na těchto závěrech nic nemění ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2007 ze dne 27. 3. 2008. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poškozená může uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu újmy, která jí byla způsobena obviněným jako jednatelem společnosti s ručením omezeným, i proti tomuto obviněnému jako jedinému jednateli a společníkovi této společnosti. Důvodem však bylo, že uvedená společnost byla v platební neschopnosti a obviněný jako jednatel podle Nejvyššího soudu ručil za její závazky. Takové okolnosti nebyly v projednávané věci tvrzeny ani prokázány.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud před vydáním napadeného usnesení ve veřejném zasedání rozhodl tak, že podle §206 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku nepřipouští k hlavnímu líčení jako poškozenou. Takové usnesení krajského soudu však nebylo ústavní stížností napadeno, a proto nemůže být předmětem přezkumu v tomto řízení (k možnostem přezkumu usnesení podle §206 odst. 3 trestního řádu srov. nález sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019). Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka měla reálnou možnost se řízení zúčastnit a až do dne vydání napadeného rozhodnutí uplatňovat své argumenty a že stěžovatelka nebrojí proti tomu, jak bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Jak již bylo řečeno, její stížnost se týká pouze toho, jak bylo rozhodnuto o jejích nárocích na náhradu újmy.
12. Ústavněprávní rozměr nemá ani námitka stěžovatelky, že počítala s tím, že jí jako poškozené bude přiznána náhrada nákladů řízení. Problematika náhrady nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje ústavněprávní roviny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515), bod 12 a násl.], a tak je tomu i v tomto případě. V napadeném rozhodnutí nebylo vůbec o náhradě nákladů rozhodováno (k tomu srov. §155 odst. 4 trestního řádu) a stěžovatelka pouze na základě úvah obsažených v odůvodnění napadeného usnesení dovozuje, že jí taková náhrada nebude přiznána. Případné nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce nemá přímý vztah k napadenému usnesení, kterým byl zrušen výrok o náhradě újmy, neboť dle §154 odst. 2 trestního řádu lze odsouzenému uložit povinnost uhradit poškozenému náklady řízení zcela nebo zčásti i v případě, kdy "poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti". Nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce by sice mohlo být důsledkem usnesení dle §206 odst. 3 trestního řádu o nepřipuštění stěžovatelky k hlavnímu líčení jako poškozené, ale to nebylo ústavní stížností napadeno, jak již bylo řečeno.
13. Ústavní soud shrnuje, že napadené usnesení krajského soudu není excesivní a že stěžovatelka se může náhrady újmy, která jí byla způsobena trestným činem, domáhat v civilním řízení. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu