ECLI:CZ:US:2019:4.US.2955.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2955/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Pavla Bernáta, zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, sídlem Jánská 864/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2019 č. j. 30 Cdo 4652/2018-308, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. července 2018 č. j. 29 Co 336/2017-280 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. září 2017 č. j. 24 C 302/2007-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 9. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 7. 2018 č. j. 29 Co 336/2017-280 (dále jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2017 č. j. 24 C 302/2007-265, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti státu o zaplacení částky 5 568 149 Kč s příslušenstvím.
3. Předmětná částka byla stěžovatelem uplatňována z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Mělo k němu dojít chybným vyznačením právní moci na platebním rozkaze krajského soudu ze dne 20. 5. 2003 č. j. 39 Ro 107/2003-25, kterým byla obchodní společnosti Stavební hrádecká společnost a.s. (dále jen "povinná"), jejímž akcionářem byl stěžovatel, uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci (dále jen "oprávněný") částku 245 048,10 Kč a náklady řízení ve výši 45 310 Kč. Následkem tohoto postupu bylo vydání usnesení okresního soudu ze dne 1. 8. 2003 č. j. 45 Nc 6564/2003-4, kterým byla nařízena exekuce na majetek povinné (dále jen "druhá exekuce"). Exekuce byla zastavena usnesením ze dne 14. 10. 2003 č. j. 45 Nc 6564/2003-9a, a to právě z důvodu chybného vyznačení právní moci na platebním rozkaze. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 6. 2004. Povinná tak po dobu od 1. 8. 2003 do 7. 6. 2004 nemohla disponovat se svým majetkem, což mělo vést k prohlášení konkurzu na její majetek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2004 č. j. 46 K 17/2004-74 a následné likvidaci. Při výpočtu výše škody stěžovatel odkázal na znalecký posudek.
4. Obecné soudy vzaly v úvahu, že v době, kdy trvala druhá exekuce, již byla vedena jiná exekuce k uspokojení pohledávky jiného oprávněného ve výši 6 780 Kč a pro náklady exekuce (dále jen "první exekuce"). K jejímu nařízení došlo usnesením okresního soudu ze dne 8. 4. 2003 č. j. 45 Nc 5753/2003-6, které bylo povinné doručeno dne 13. 5. 2003, přičemž tato exekuce trvala do 14. 1. 2015. Krajský soud se po právní stránce ztotožnil se závěry okresního soudu, který založil své rozhodnutí na tom, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném vyznačení doložky právní moci a vznikem tvrzené škody. Povinná byla již od 13. 5. 2003 omezena v nakládání s majetkem na základě generálního inhibitoria podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 10. 2009, (dále jen "exekuční řád"). Nařízení druhé exekuce, byť na základě nepravomocného titulu, nemělo na majetek povinné žádný vliv, jelikož generální inhibitorium trvalo již před jejím zahájením a též po jejím skončení. Nesprávný úřední postup spočívající v chybném vyznačení doložky právní moci tak nemohl mít vliv na omezení dispozice s majetkem povinné, ani nemohl způsobit vznik škody.
5. Skutečnost, že první exekuce byla vedena pro bagatelní částku, která byla uhrazena dříve, než byla exekuce fakticky realizována, podle krajského soudu na uvedených závěrech nic nemění. Stejně tak na posouzení účinků generálního inhibitoria nemá vliv, že nedošlo ke zveřejnění této exekuce v katastru nemovitostí. Fakticky sice první exekuce nemusela vejít ve známost, jak tvrdí stěžovatel, přesto jakákoli dispozice s majetkem odporující §44 odst. 7 exekučního řádu by byla absolutně neplatná. Ani okolnost, že by úkony dle pozdější právní úpravy a judikatury mohly být považovány za neplatné pouze relativně, nehraje žádnou roli, neboť je třeba posuzovat možnosti chování postižené společnosti v době, kdy generální inhibitorium trvalo. Nelze dovodit, že by v důsledku první exekuce mohla být povinná společnost oprávněna postupovat protiprávně, zatímco v důsledku druhé exekuce již nikoli. Takový protiprávní postup by navíc nesl rizika trestněprávního stíhání. Vzhledem k tomu, že z těchto zjištění lze bez dalšího usoudit, že nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti jako jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody, okresní soud žalobu zamítl, aniž by se zabýval dalšími otázkami (vznikem škody a jejím rozsahem).
6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2019 č. j. 30 Cdo 4652/2018-308 z důvodu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. V této souvislosti uvedl, že vezme-li soud na základě provedeného dokazování za prokázané, že některý ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci [1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody] není splněn, žalobu bez dalšího zamítne. Nemusí tedy provádět další dokazování a ověřovat, zda došlo k naplnění ostatních předpokladů vzniku odpovědnosti. Takové dokazování by bylo nadbytečné.
7. Důkazy, které stěžovatel považuje za opomenuté (znalecké posudky), měly podle jeho tvrzení směřovat k prokázání toho, že společnost před nařízením konkurzu nebyla insolventní, případně měly směřovat k prokázání rozsahu tvrzené škody. Tyto skutečnosti však podle dovolacího soudu nebyly podstatné pro výsledek řízení před soudy nižších stupňů. Z tvrzení stěžovatele neplyne, že by se navrhované důkazy jakkoli týkaly vztahu prvního a druhého exekučního řízení a mohly tak zvrátit závěr, na němž soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí. Pochybení spočívající v tom, že v odůvodnění neuvedly důvody neprovedení některých důkazů, nemohlo vést k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že důkaz exekučním spisem ve věci první exekuce, provedly z vlastní iniciativy, tedy aniž by jeho provedení navrhla kterákoli ze stran. Právě na tomto důkazu přitom založily celé své rozhodnutí. Podle stěžovatele nutno rozlišit následky obou exekucí. O první exekuci povinná v podstatě ani nevěděla. Tato exekuce byla nařízena pro bagatelní částku, nedošlo u ní k blokaci účtu, nemovitostí či sesplatnění úvěru, ani nebylo třeba jednat s bankou o poskytnutí finančních prostředků. V případě druhé exekuce, u níž nebyl dán pravomocný exekuční titul, k těmto následkům naopak došlo.
9. K otázce příčinné souvislosti stěžovatel uvedl, že ke vzniku škody došlo nesprávným vyznačením doložky právní moci na platebním rozkazu, neboť právě následkem tohoto exekučního řízení byl zablokován veškerý majetek povinné. Dva týdny po skončení druhé exekuce byl na majetek povinné prohlášen konkurs a ustanoven správce konkursní podstaty. Uvedený stav se dotkl nejen povinné, ale rovněž jejích akcionářů, jímž znemožnil výkon jejich akcionářských práv. Teprve druhá exekuce byla bezprostřední příčinou počátku nemožnosti povinné hospodařit s majetkem a vést obvyklou obchodní činnost, požádat banku o úvěry, k zajištění zaplacení úvěrů, poskytnout do zástavy nemovitosti anebo se rozhodnout pro likvidaci společnosti a po provedené likvidaci si rozdělit likvidační zůstatek.
10. Příčinná souvislost je podle stěžovatele potvrzována i zjištěními soudu v trestním řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn viny, respektive v něm provedenými důkazy, a to znaleckými posudky či účetními listinami. Z těchto listin a zjištění policie a soudu v trestním řízení vyplývá, že následkem nezákonně vedené exekuce se povinná dostala do situace, kdy nebyla schopna disponovat s finančními prostředky na účtech, ani movitým či nemovitým majetkem, který by jinak prodala a volné finanční prostředky použila na úhradu závazků společnosti.
11. Obecné soudy se neměly řádně vypořádat s návrhy stěžovatele na provedení důkazů, například znaleckými posudky, ačkoli by z nich vyplynula skutková, časová a příčinná souvislost vzniku škody. V tomto ohledu jde o tzv. opomenuté důkazy, jimiž se obecné soudy odmítly zabývat bez vysvětlení důvodu tohoto svého postupu. V neprovedení navržených důkazů a závěru o jiné příčině vzniku škody, k němuž soud dospěl bez provádění důkazů a bez odborného zhodnocení ekonomických a jiných skutečností, spatřuje stěžovatel odepření práva na soudní ochranu. Pakliže dovolací soud a krajský soud uvádějí, že společnost nebyla zlikvidována jen nesprávným nařízením exekuce, nýbrž byla patrná i předchozí komplikovanost jejího stavu, jde o spekulativní domněnky, jež nevyplývají z provedených důkazů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 302/2007, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, podle níž obecné soudy v napadených rozhodnutích nesprávně posoudily existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném vyznačení právní moci na platebním rozkaze, na jehož základě byla nařízena druhá exekuce, a tvrzeným vznikem škody na straně stěžovatele. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v závěrech obecných soudů, podle nichž skutečnost, že po celou dobu trvání druhé exekuce trvala i dříve zahájená a teprve později skončená první exekuce, znamená, že by i bez nařízení druhé exekuce trvalo generální inhibitorium. Povinná tak byla bez ohledu na druhou exekuci podle §44 odst. 7 exekučního řádu omezena v možnosti nakládat se svým majetkem. Podle stěžovatele ovšem nutno rozlišovat, že tento následek měla fakticky - na rozdíl od první exekuce - pouze druhá exekuce.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že není oprávněn přehodnocovat závěry obecných soudů z pozice další soudní instance, předmětem jeho přezkumu nicméně může být otázka, zda v soudním řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu vyplývající z práva na soudní ochranu. K vybočení z těchto zásad může dojít v rovině skutkových zjištění i právních závěrů. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní", neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Ve vztahu k právnímu posouzení by mohlo předmětný kvalifikovaný exces založit také nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, respektive který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu z hlediska výše uvedených východisek. Obecné soudy své závěry ohledně trvání generálního inhibitoria a neexistence příčinné souvislosti náležitě a přesvědčivě vysvětlily. Stejně tak se řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Nejvyšší soud sice v tomto ohledu shledal nedostatečným odůvodnění rozsudků nižších soudů, dodal však, že opominutí uvedení důvodů, pro které nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele, nemění nic na tom, že by jejich provedení bylo nadbytečné. Nemohly totiž zpochybnit závěr, že důvodem generálního inhibitoria byla již první exekuce. Ve zbytku pak postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí, jež jsou shrnuty výše. K námitce, podle níž měl být důkaz spisem vztahujícím se k první exekuci proveden bez návrhu některého z účastníků řízení, Ústavní soud pro úplnost poukazuje na §120 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož soud může za určitých okolností provést i jiné, než účastníky navržené, důkazy.
18. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
19. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu