ECLI:CZ:US:2019:4.US.3025.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3025/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Dolní Břežany, sídlem 5. května 78, Dolní Břežany, zastoupené Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 20 Cdo 61/2018-120 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2017 č. j. 23 Co 131/2017-56 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 23 Co 131/2017-70, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Roberta Koželského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na to, aby "v řízení, jehož je účastníkem, soud postupoval podle zákona" zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy, "práva na ochranu legitimního očekávání" a zejména práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Usnesením ze dne 29. 11. 2016 č. j. 206 EXE 8543/2016-33 Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejšího účastníka (jako povinného) na zastavení exekuce o odstranění staveb. K jeho tvrzení, že exekuce byla zahájena po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty, okresní soud konstatoval, že exekuční řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 25. 7. 2016, tedy "méně než po uplynutí pěti let od 16. 8. 2016, do kdy měla být podle exekučního titulu povinnost splněna".
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označenými usneseními usnesení okresního soudu změnil tak, že se exekuce na majetek vedlejšího účastníka prováděná pod sp. zn. 191 EX 6920/16 soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-západ, zastavuje [§52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], stěžovatelce (jako oprávněné) bylo uloženo nahradit jednak vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů, jednak soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že námitka prekluze výkonu rozhodnutí je důvodná; exekučním titulem bylo rozhodnutí vydané správním orgánem ve správním řízení, to nabylo právní moci dne 16. 2. 2011 a stalo se vykonatelným dne 16. 8. 2011, pětiletá lhůta pro nařízení exekuce (§108 odst. 4 správního řádu) uplynula dne 16. 8. 2016 a k nařízení exekuce došlo vydáním exekučního příkazu až dne 20. 9. 2016 (§47 odst. 2 exekučního řádu).
4. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že stěžovatelka sice formulovala jednu z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., avšak s ním spojenou rozhodnou právní otázku založila na tvrzení, že vykonatelnost exekučního titulu byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011 č. j. 10 A 30/2011-42 odložena do 14. 11. 2012, tuto skutečnost ovšem neuvedla ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, a tak se otázkou odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí ve vztahu k započtení doby odkladu do posuzované prekluzivní lhůty tyto soudy nezabývaly, resp. pro nepřítomnost tvrzení a důkazu k němu nemohla být tato otázka odvolacím soudem řešena. Z tohoto důvodu na ní nelze založit přípustnost ani důvod dovolání; jde o novou, až v dovolacím řízení uplatněnou skutečnost, k níž přihlédnout nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že přiznáním odkladného účinku žaloby vedlejšího účastníka byly pozastaveny do skončení řízení před Městským soudem v Praze účinky napadeného exekučního titulu, a tak po dobu přiznaného odkladného účinku nemohla běžet lhůta k nařízení a provedení exekuce podle §108 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k této skutečnosti v době, kdy rozhodoval krajský soud, tato lhůta ještě neuplynula.
6. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že s ohledem na svůj (od okresního soudu) odlišný právní názor na otázku uplynutí prekluzivní lhůty měl podle §269 odst. 2 o. s. ř. nařídit ve věci jednání a po shrnutí dosavadního průběhu řízení a přednesech účastníků odvolacího řízení je měl seznámit se svým názorem na projednávanou věc, konkrétně je upozornit, že má pochybnosti o závěru okresního soudu, kterým se vypořádal s námitkou vedlejšího účastníka, že exekuce byla zahájena po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty, a ji poučit o tom, aby navrhla důkazy k prokázání tvrzení, že nedošlo k uplynutí této lhůty. V důsledku nedodržení zákonem stanoveného postupu jí bylo znemožněno nabídnout soudu relevantní důkazy, že exekuce je z výše uvedeného důvodu přípustná. V této souvislosti upozornila, že nemohla mít povědomí o tom, že krajský soud je jiného názoru než okresní soud, navíc na exekučním titulu nebylo vyznačeno (a ona tak nebyla poučena), že došlo pro určité období k pozastavení jeho vykonatelnosti.
7. Napadené usnesení krajského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, protože změnu svého postoje tento soud neodůvodnil a jí neumožnil se k dané otázce vyjádřit. Tímto způsobem jí byla odňata možnost podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek, čímž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení. Dle jejího názoru jde o svévoli, kterou nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat. Procesním pochybením, spočívajícím v nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 ve spojení s §213b o. s. ř., jí byla znemožněna procesní obrana (a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces), protože nemohla vznést argumenty a navrhnout nový důkaz k prokázání tvrzení, že k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo.
8. Závěrem stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181) a také na úvahy obsažené in David, L. a kol. Občanský soudní řád, Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2009), týkající se §219 o. s. ř., v souvislosti s nimiž pak uvedla, že se uplatní tím spíše pro situaci, kdy odvolací soud dospěje k závěru o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí změní, neboť proti jeho rozhodnutí již není přípustný řádný opravný prostředek. K tomu dodala, že hodnotí-li odvolací soud důkazy jinak než soud prvního stupně, má povinnost tyto zopakovat z důvodu ochrany zásady přímosti soudního řízení a účastníci musí mít možnost se k nim vyjádřit a navrhnout důkazy nové. Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že tento soud v porušování jejích práv pokračoval tím, že se jejím dovoláním odmítl věcně zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá mj. zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, majíc za to, že se jím věcně nezabýval, ač tak učinit měl. Uvedený soud však v odůvodnění napadeného usnesení řádně vysvětlil, z jakého důvodu se jím meritorně zabývat nemohl, přičemž za situace, kdy stěžovatelka žádné výhrady vůči příslušným úvahám Nejvyššího soudu nevznáší, a tudíž není zřejmé, jakého konkrétního pochybení se měl uvedený soud dopustit, nelze než ústavní stížnost v této části označit za zjevně neopodstatněný návrh.
13. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k zbývající části ústavní stížnosti. V ní stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) tvrdí, že krajský soud procesně pochybil, když ji podle §118a odst. 2 ve spojení s §213b o. s. ř. nepoučil o svém právním názoru, odlišném od právního názoru okresního soudu, že došlo k prekluzi výkonu rozhodnutí, v důsledku čehož nemohla tvrdit, že k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo vzhledem k tomu, že soudním rozhodnutím byla odložena vykonatelnost příslušného exekučního titulu.
14. Jak plyne z ústavní stížnosti a jejích příloh, vedlejší účastník navrhl zastavení exekuce mj. z důvodu marného uplynutí pětileté lhůty, stanovené v §108 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka se v řízení před okresním soudem k návrhu na zastavení exekuce vyjádřila v tom smyslu, že exekuce se zahajuje již podáním exekučního návrhu, a tudíž byla v dané věci zahájena v zákonem stanovené lhůtě. Vedlejší účastník pak v podaném odvolání argumentoval tím, že lhůta k nařízení exekuce uplynula dne 16. 8. 2016 a exekuční příkaz, který má účinky nařízení výkonu rozhodnutí (§47 odst. 2 exekučního řádu), byl vydán až dne 20. 9. 2016. Krajský soud umožnil stěžovatelce, aby se k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřila, stěžovatelka této možnosti využila, přičemž se ztotožnila s posouzením námitky prekluze práva okresním soudem, a to navíc z toho důvodu, že právní úprava v oblasti stavebního práva nezná institut prekluze práva.
15. Účelem §118 odst. 2 o. s. ř. je zajistit, aby ten z účastníků, jenž se mýlí v právní kvalifikaci posuzovaného právního vztahu (tedy v tom ohledu, jaké právní normy mají být v dané věci aplikovány), nebyl v důsledku toho zkrácen na svém právu tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy (jde o projev principu, že účastník řízení není povinen "znát právo", neboť to je povinností soudu). Jinak řečeno, předmětem poučovací povinnosti dle uvedeného ustanovení není informace o tom, jak soud míní rozhodnout, ale na základě jakých právních norem tak učiní.
16. V posuzované věci potřeba poučení podle uvedeného ustanovení nevznikla. Z výše uvedeného totiž plyne, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že v daném soudním řízení je spornou právní otázkou prekluze výkonu rozhodnutí podle §108 odst. 4 správního řádu, stejně tak si musela být vědoma toho, že když se krajský soud ztotožní s právním názorem vedlejšího účastníka obsaženým v jím podaném odvolání, resp. odmítne její argument vyslovený ve vyjádření k odvolání (tj. že se prekluze v oblasti stavebního práva neuplatní), povede to k závěru o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vzhledem k tomu o nějaké "překvapivosti" napadeného rozhodnutí krajského soudu hovořit nelze. Uvedla-li stěžovatelka, že o odložení vykonatelnosti exekučního titulu nebyla poučena, pak z toho neplyne, že by zmíněnou skutečnost zjistila až po skončení odvolacího řízení; naopak ústavní stížnost je postavena na tom, že by ji v řízení před krajským soudem uplatnila, kdyby (tedy) byla krajským soudem "náležitě poučena". Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka měla uplatnit námitku odložení vykonatelnosti exekučního titulu (minimálně) před odvolacím soudem (a přednést svou právní argumentaci týkající se dopadu této skutečnosti na běh lhůty podle §108 odst. 4 správního řádu); pakliže tak neučinila, náležitě si v daném soudním řízení nehájila svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
17. Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud měl podle §269 odst. 2 o. s. ř. nařídit jednání, a to z důvodu, že hodnotil důkazy jinak okresní soud, a tudíž měl povinnost tyto zopakovat z důvodu ochrany zásady přímosti soudního řízení, aby účastníci měli možnost se k nim vyjádřit a navrhnout důkazy nové. Tato argumentace je nepřípadná, neboť v posuzované věci nešlo o to, že by krajský soud zhodnotil provedené důkazy jinak než okresní soud, pouze posoudil věc po právní stránce jinak.
18. Nepřiléhavý je rovněž stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 a komentářovou literaturu, neboť ty se týkají postupu odvolacího soudu podle §219 o. s. ř.
19. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu