ECLI:CZ:US:2019:4.US.3028.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3028/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace XX, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze o výsledku přezkumu ze dne 4. července 2018 č. j. 0 KZT 731/2018 - 17, Vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 15. března 2018 č.j. 1 ZT 75/2018-6 a Vyrozumění Obvodního ředitelství policie Praha I ze dne 9. března 2018 č. j. KRPA-48753-48/TČ-2017-001191-1-BAR, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Obvodního ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a B. Y. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění, které považuje za rozhodnutí, tj. Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") o výsledku přezkumu, Vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") o přezkoumání postupu policejního orgánu a Vyrozumění Obvodního ředitelství policie Praha I (dále jen "obvodní ředitelství policie").
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených vyrozumění zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Podle stěžovatelky je proti vedlejšímu účastníkovi vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelka v tomto řízení vystupuje v pozici poškozeného, který požaduje náhradu škody. Vedlejší účastník se měl trestného činu dopustit tím, že založil bankovní účet, přičemž měl vědět, že na něj budou zasílány neoprávněně získané peníze, mj. 3 515 173,63,- Kč, které měl podvodně vylákat na stěžovatelce.
4. Následně byly tyto peníze Finančním analytickým úřadem zajištěny podle §20 zákona č. 253/2008, o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdější právních předpisů. Poté Policie České republiky rozhodla podle §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění peněz.
5. Dne 14. 12. 2017 podala stěžovatelka podle §80 trestního řádu žádost o vydání zajištěných peněz. Vzhledem k tomu, že na tuto žádost policejní orgán nereagoval, podala stěžovatelka dne 14. 2. 2018 žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu, v níž tvrdila, že v činnosti policejního orgánu dochází k průtahům a závadám.
6. Poté byla stěžovatelka vyrozuměna ústavní stížností napadeným vyrozuměním obvodního policejního ředitelství s tím, že její žádosti nelze vyhovět, neboť se vedlejšímu účastníkovi (tj. majiteli bankovního účtu) nepodařilo doručit usnesení o zajištění výnosů z trestné činnosti podle §79a trestního řádu. Proto nenabylo právní moci a o vydání zajištěných peněžních prostředků nelze rozhodnout.
7. Následně obvodní státní zastupitelství zaslalo stěžovatelce ústavní stížností napadené vyrozumění o přezkoumání postupu policejního orgánu. V něm uvádí, že policejní orgán pochybil, když stěžovatelce nezaslal písemné vyhotovení odpovědi na její žádost. V ostatních částech však považuje stížnost stěžovatelky za nedůvodnou, neboť usnesení o zajištění finančních prostředků nebylo doručeno všem oprávněným osobám tak, aby nabylo právní moci, a proto nelze peníze vydat.
8. Dne 19. 6. 2018 podala stěžovatelka podnět městskému státnímu zastupitelství k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Městské státní zastupitelství v dopise napadeném ústavní stížností posoudilo tento podnět jako nedůvodný. V dopise uvádí, že policejním orgánem a obvodním státním zastupitelstvím uváděná podmínka právní moci usnesení o zajištění výnosů z trestné činnosti z trestního řádu neplyne. Přesto však zajištěné peníze nelze vydat, neboť je nezbytná existence vykonatelného usnesení o zrušení zajištění finančních prostředků podle §79f odst. 1 trestního řádu, které není k dispozici, a které nemohlo být oznámeno vedlejšímu účastníkovi, po jehož místě pobytu se usilovně pátrá.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná vyrozumění porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"), práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka také namítá porušení práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Podle názoru stěžovatelky je zadržování peněz po takto dlouhou dobu v rozporu se zásadou potřebné ohleduplnosti k poškozenému garantovanou §2 odst. 15 trestního řádu a zásadou rychlosti řízení vyjádřenou §2 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem městského státního zastupitelství, obvodního státního zastupitelství a obvodního ředitelství policie vůči ní ve vztahu k zajištění jejích peněz, byly překročeny meze proporcionality mezi zájmem na vyšetření trestné činnosti a právem na nerušené užívání vlastnictví a právem na podnikání, a to do té míry, že daná situace může vést k úpadku stěžovatelky. V tom se stěžovatelka odvolává na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka se rovněž domnívá, že orgány činné v trestním řízení nedůvodně oddalují zahájení řízení proti uprchlému, čímž zasahují do jejích základních práv, které může chránit v trestním řízení.
11. Stěžovatelka dále uvádí, že zásah do jejího vlastnického práva je velmi citelný, neboť trvá po delší dobu (dva roky), což se mj. projevuje v zásazích do jejího práva nerušeně podnikat. Stěžovatelka se dále odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a nález sp. zn. III. ÚS 2952/16 ze dne 26. 9. 2017 a domnívá se, že po tak dlouhé době zcela vymizela legitimita zásahu do jejích základních práv a svobod a zajištěné peníze by měly být rychle navráceny stěžovatelce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadaná vyrozumění jsou rozhodnutí a měla by být Ústavním soudem zrušena. Po formální ani materiální stránce se však nejedná o rozhodnutí, ale o jiný zásah orgánu veřejné moci. V tomto smyslu Ústavní soud přistoupil i k posouzení ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu dokumentů pojících se k jinému zásahu veřejné moci a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený postup orgánů veřejné moci z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud nejprve musí připomenout své dlouhodobě prezentované závěry, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (viz i shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, bod 51).
16. Současně Ústavní soud formuloval požadavky, které je nezbytné klást na rozhodnutí o zajištění majetku tak, aby byla dodržena jeho ústavní konformita (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3999/18 ze dne 12. 3. 2019). Rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (to je dáno i shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3502/13). K tomu přistupuje nezbytný požadavek proporcionality akcentující i hledisko časové, ke kterému ústavní stížnost stěžovatelky směřuje.
17. Tyto požadavky aplikované na ústavní stížností napadaný zásah orgánů veřejné moci však vedou k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka nenapadá absenci zákonného podkladu či nedostatek pravomoci orgánů činných v trestním řízení, případně prvky svévole a nejsou patrné ani z předložených vyrozumění. Dominantní je hledisko časové a jeho namítaná disproporcionalita nastolená mezi účely trestního řízení a zásahem do základních práv a svobod stěžovatelky. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu však neplyne žádná konkrétní lhůta trvání zajištění výnosů z trestné činnosti. Vždy je nezbytné dobu trvání posuzovat podle okolností konkrétního případu. V tomto případě je nezbytné zohlednit i mezinárodní charakter případné trestné činnosti, jakož dát prostor pro uplatnění jeho práv i vedlejšímu účastníkovi. Z postupu orgánů činných v trestním řízení neplyne, že by jejich postup byl arbitrární či liknavý. Z ústavní stížností napadených vyrozumění je zřejmé, že orgány veřejné moci si jsou vědomy nezbytnosti ochrany základních práv stěžovatelky a přiměřeným způsobem je také ochraňují. Proto nelze než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu