ECLI:CZ:US:2018:4.US.2611.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2611/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti korporace WH Group LTD, IČ 0223192014, se sídlem WH Group LTD, Suite 305, Griffith Corporate Centre Beachmont, P. O. Box 1510 Kingstow, Saint Vincenc and the Grenadines, právně zast. Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2018 č. j. 44 Nt 1809/2018-24, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality, 7. oddělení ze dne 18. ledna 2018 č. j. KRPA-20381-6/TČ-2018-000097, za účasti A. Obvodního soudu pro Prahu 7 a B. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2018 se korporace WH Group LTD (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše napadená rozhodnutí vydaná v souvislosti s jejím návrhem na zrušení zajištění věcí - peněžních prostředků až do výše 206.692,- EURO jako výnosů z trestné činnosti v trestní věci vedené proti podezřelé V. L., stíhané pro zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatelky podle článku 2 odst. 3, článku 11. odst. 1. článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1 a odst. 2 a právo na spravedlivý proces podle článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z podkladů dodaných stěžovatelkou vyplývá, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení ze dne 18. ledna 2018 č. j. KRPA-20381-6/TČ-2018-000097 došlo podle §79a odst. 1 trestního řádu k zajištění peněžních prostředků do výše 206.692,- EURO na účtu vedeném bankou Fio banka, a. s. patřícím právnické osobě XX, jehož jedinou disponentkou je podezřelá V. L. Dále byly zajištěny peněžní prostředky do výše 19.197,59 EURO na účtu patřící společnosti XY. Peněžní prostředky byly zajištěny pro podezření, že jde o výnosy z trestné činnosti.
Stěžovatelka, jež je právní nástupkyní společnosti XX, podala dne 26. dubna 2018 návrh na zrušení zajištění věci - peněžních prostředků do výše 206.692,- EURO. Tento návrh byl usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 22. 5. 2018 č. j. 1 ZN 199/2018-35 zamítnut podle §79f odst. 3 trestního řádu.
Stížnost stěžovatelky proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2018 č. j. 44 Nt 1809/2018-24 podle §146a odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí skutečnosti, které uvedla již v podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zajištění věcí i v návrhu na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu. Vznáší výhrady i proti odůvodnění napadených usnesení, která údajně hovoří o trestných činech, jež nijak nesouvisejí s trestním řízením, v rámci něhož došlo k zajištění peněžních prostředků. Stěžovatelka dále namítá, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s jejím argumentem, že podezřelá měla dispoziční právo k účtu, neboť je zaměstnankyní stěžovatelky a nemá materiální zájem na spolupráci s obviněným P. A.
Stěžovatelka na podporu svých tvrzení odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu, zejména na usnesení ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3360/14, nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 a nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2018 sp. zn. I. ÚS 1470/17.
Stěžovatelka dále namítá, že omezení vlastnického práva musí splňovat kritérium proporcionality a navíc je třeba tyto trestní věci, v nichž došlo k zajištění majetku, vyřídit s co největším urychlením. Stěžovatelka má za to, že policejní orgán nečiní žádné reálné kroky k tomu, aby věc vyšetřil, a dochází v této věci k průtahům v řízení a je jí znemožněno podnikání.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího přípravného řízení má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit.
Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04).
Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
Zajišťovací opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí.
Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu (srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu nevyplývá žádná konkrétní lhůta, do níž by muselo dojít k zahájení trestního stíhání, podání obžaloby či vydání meritorního rozhodnutí. Vždy je třeba dobu posuzovat podle okolností od konkrétního případu, jeho složitosti a náročnosti na dokazování.
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon.
V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti na účinném potírání závažné kriminality, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování (či prověřování) takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
Stěžovatelka se v nyní posuzované věci dovolává též dalších rozhodnutí Ústavního soudu. Tuto argumentaci Ústavní soud nepovažuje v nyní posuzované věci za přiléhavou.
Po zvážení všech relevantních skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do vlastnických práv stěžovatelky splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Se stěžovatelčinými výhradami se ztotožnit nelze. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i obvodního soudu vyplývá, že zajištění předmětných peněžních prostředků na účtu je důvodné.
Nad rámec řečeného lze poznamenat:
Tvrzení stěžovatelky, že není možné, aby podezřelá V. L. a pan A. spolupracovali, neboť každý z nich žije v jiné zemi, je v dnešní době internetu a dalších komunikačních prostředků na dálku nepřesvědčivé, zvlášt, když sama stěžovatelka uvádí, že se pohybuje v obchodování na kapitálových trzích, provozovaných na online platformě provozované Nostro Technology, jejíž je zřejmě provozovatelkou.
Pokud se týká přiměřenosti délky trvání zajištění finančních prostředků, lze poukázat na závažnost trestné činnosti s obsažením zahraničního prvku, což objektivně vyvolává časové prodlevy.
V současné době lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Ústavní soud opětovně připomíná, že pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
Orgány činné v trestním řízení musí s ohledem na průběh trestního řízení vždy přezkoumat otázku dalšího trvání zajištění věcí. Pokud budou mít s ohledem na průběh trestního (v této chvíli přípravného) řízení za to, že již není nutné zajistit peněžní prostředky v celé, či částečné výši, tak toto zajištění věcí týkající se stěžovatelky mohou kdykoliv omezit nebo zrušit.
Za nynějšího stavu řízení neshledal Ústavní soud důvod ke svému kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu