ECLI:CZ:US:2019:4.US.3059.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3059/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. René Gemmela, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č.j. 15 Co 485/2014-45, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č.j. 30 Cdo 2116/2015-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, vyplývá, že stěžovatel podal dne 19. 6. 2012 proti původní žalované (nyní již bývalé manželce) žalobu na uložení povinnosti vydat klíč od vstupních dveří jejich bytu a povinnosti zdržet se jednání, kterým by mu bránila v přístupu do bytu a v nerušeném bydlení v tomto bytě. Současně podal i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat klíč od družstevního bytu, k němuž jí společně se stěžovatelem svědčil společný nájem bytu a společné členství v družstvu, neboť bez jeho vědomí a souhlasu vyměnila zámek vstupních bezpečnostních dveří do bytu, odmítala mu vydat klíče a znemožňovala mu užívání bytu. Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově (dále také jen "okresní soud"), usnesením ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012, návrh na vydání předběžného opatření zamítl se zdůvodněním, že stěžovatel netvrdil a ani neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala na to, že stěžovatel před rokem sám předmětný byt opustil, do společného bytu se vrátit nechce (což měl uvést i před soudem s tím, že od dubna 2012 nehradí žádné platby spojené s užíváním předmětného bytu) a nyní žije v domě, který účastníci nabyli za trvání manželství a náleží do jejich společného jmění manželů, avšak stěžovatel žalované od tohoto domu rovněž nikdy nepředal klíče a tato do něj nemá přístup. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 71 Co 379/2012, následně napadené usnesení okresního soudu změnil tak, že vydal předběžné opatření, kterým žalované uložil povinnost stěžovateli klíč od vstupních dveří vydat, když nesouhlasil s názorem, že není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Dne 22. 1. 2013 žalovaná stěžovateli vydala klíč od bytu, i s dcerou se z tohoto bytu vystěhovala a v užívání bytu stěžovateli nebrání. Poté vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět a soud řízení zastavil.
2. Žalobou proti žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se stěžovatel následně domáhal zaplacení částky 350.000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, žalobu stěžovatele o zaplacení částky 350.000 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud věc posoudil tak, že žalobou uplatňovaný nárok není důvodný. Poukázal na to, že obecným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu), existence újmy (škody či nemajetkové újmy) a existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a újmou. Odpovědnostním titulem má být dle stěžovatele rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, přičemž nezákonnost tohoto rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí bylo k jeho odvolání změněno tak, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo vyhověno. Obvodní soud zdůraznil, že stát ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neodpovídá za každé rozhodnutí, které je následně shledáno nesprávným. Dle §8 odst. 1 tohoto zákona odpovídá pouze za pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem, což není tento případ, neboť rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo. Za nepravomocné rozhodnutí pak stát odpovídá dle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. tehdy, pokud rozhodnutí bylo vykonatelným bez ohledu na právní moc, přičemž z logiky věci vyplývá, že rozhodnutí musí být i fakticky vykonáno a poškozenému jeho výkonem musí vzniknout újma, jejíž náhrady se domáhá. To však dle obvodního soudu není případ stěžovatele, neboť pokud byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, nebylo co vykonat, výkonem rozhodnutí nemohla nikomu vzniknout újma a oproti stavu před vydáním rozhodnutí se právní ani faktické postavení stěžovatele nijak nezměnilo. Nadto nelze dle obvodního soudu pominout i to, že v případě odpovědnosti státu za rozhodnutí vykonatelná bez ohledu na právní moc ve vztahu k předběžným opatřením zvláštní předpis stanoví odpovědnost navrhovatele předběžného opatření (§77a o.s.ř.). Rozhodnutí o předběžném opatření totiž není rozhodnutím ve věci samé, soud před jeho vydáním neprovádí dokazování, ale v zásadě vychází z tvrzení navrhovatele a pouze posuzuje, zda jsou tyto skutečnosti osvědčeny. Z právě uvedeného pak obvodní soud dovodil, že by zde byla dána zřejmá nerovnost v právech účastníků řízení, pokud by žalovaný, kterému vydáním předběžného opatření vznikne újma, tuto musel uplatňovat toliko vůči navrhovateli předběžného opatření, zatímco navrhovatel, kterému primárně způsobuje újmu v právech žalovaný, by tuto újmu mohl požadovat vůči objektivně odpovídajícímu státu, a nikoliv vůči žalovanému. V této souvislosti obvodní soud dále uvedl, že není splněna ani podmínka existence příčinné souvislosti mezi posuzovaným rozhodnutím a tvrzenou újmou, neboť je zřejmé, že stěžovateli mohla vzniknout tvrzená újma na jeho právech pouze v důsledku protiprávního jednání žalované (posouzeného jako přestupek) tím, že mu bránila v užívání bytu. Zamítnutí návrhu stěžovatele tak nemohlo být důvodem jím tvrzené nemajetkové újmy, kterou sám spatřuje v tom, že byl zbaven možnosti užívat byt, k čemuž však došlo v důsledku jednání žalované, které předcházelo podání návrhu na vydání předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že obvodní soud neshledal naplnění již těchto dvou nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda stěžovateli skutečně vznikla i jím tvrzená nemajetková újma, byť skutečnosti, které vyšly z předmětného spisu najevo, o tom dle obvodního soudu minimálně vyvolávaly důvodné pochybnosti.
4. Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu a pro stručnost svého odůvodnění na rozsudek obvodního soudu odkázal.
5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č.j. 30 Cdo 2116/2015-64, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Také Nejvyšší soud dovodil, že usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť usnesení nenabylo právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Dále vyložil, že smyslem §8 odst. 2 tohoto zákona je založení odpovědnosti státu i v případech rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, tedy takových, jejichž výkon je způsobilý přivodit vznik škody ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci. Podstatné ovšem je, že i taková rozhodnutí sama o sobě nebo na základě zákona vyvolávají právní následky, jež jsou způsobilé přivodit poškozenému újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena, zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015). Nejvyšší soud však současně dospěl k závěru, že to není případ stěžovatele, kterému zamítnutím návrhu na nařízení předběžného opatření tvrzená nemajetková újma vzniknout nemohla, když jeho poměry po vydání zamítavého usnesení se oproti jeho poměrům před podáním návrhu na vydání předběžného opatření nezměnily. Nejvyšší soud proto uzavřel, že zde chybí jeden z esenciálních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a ostatní podmínky odpovědnosti státu za škodu tudíž pro nadbytečnost nezkoumal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Pokud se stěžovatel alternativně domníval, že v neposkytnutí okamžité právní ochrany v podobě vydání předběžného opatření lze spatřovat nesprávný úřední postup, Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci bylo možno odpovědnost státu za škodu zvažovat pouze z odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí, když stěžovatel svůj nárok dovozoval z negativního rozhodnutí soudu ve věci navrženého předběžného opatření, neboť se jedná o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady daného postupu se následně projeví právě v obsahu rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 677/2012). Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 označených v záhlaví s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. Sám stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření není rozhodnutím pravomocným ani předběžně vykonatelným, avšak dle jeho názoru nelze pominout jeho specifickou povahu, která tkví v tom, že má sloužit jako prostředek okamžité ochrany nositele práv před jejich narušením. V případě zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nenastávají účinky, které správně nastat mají a které navrhovatel předběžného opatření legitimně očekává. Jestliže v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně nápravu sjedná až odvolací soud, musí dle stěžovatele následovat odpovědnost státu za to, že nositel práva byl nucen protiprávní zásah po určitou dobu strpět.
8. Pokud ustanovení §8 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. při konstrukci odpovědnosti státu nepamatovalo na rozhodnutí o zamítnutí důvodného návrhu na vydání předběžného opatření, je dle stěžovatele nutné tuto nedokonalost překonat ústavně konformním výkladem. Odpovídá-li stát za nesprávná rozhodnutí, u nichž nastaly právní účinky (rozhodnutí pravomocná a předběžně vykonatelná), je podle názoru stěžovatele spravedlivé, aby odpovídal i za stav, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí účinky v podobě okamžitého poskytnutí právní ochrany nenastaly.
9. Dle stěžovatele je lhostejno, zda odpovědnost státu spatřovat v nezákonnosti usnesení soudu prvního stupně, který důvodný návrh na vydání předběžného opatření chybně zamítl anebo v tom, že odvolací soud rozhodl až po půl roce, tedy nikoliv v přiměřené lhůtě. Stěžovatel očekával okamžité poskytnutí soudní ochrany svým právům, do nichž bylo zasaženo, toto očekávání však v důsledku pochybení soudu nebylo naplněno. Dle názoru stěžovatele je proto spravedlivé, aby ho stát za své pochybení odškodnil. V odmítnutí odškodnění s poukazem na formalistickou interpretaci právní úpravy stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv.
III.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
12. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel na počátku řízení požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím - usnesením okresního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření. Později pak alternativně zvolil i argumentaci, dle které lze pochybení spatřovat v nesprávném úředním postupu okresního soudu, který předběžné opatření nevydal v zákonné lhůtě.
13. V ústavní stížnosti se pak stěžovatel domáhá takového výkladu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., který by byl podkladem pro to, aby mu bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření soudem prvního stupně (resp. tím, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo na základě řádného opravného prostředku vyhověno s určitým časovým odstupem až odvolacím soudem). Výklad podústavních předpisů ovšem primárně náleží obecným soudům, které v dané věci konstatovaly, že nárok stěžovatele ze zákona č. 82/1998 Sb. neplyne. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se žalobě a následnému odvolání a dovolání stěžovatele řádně věnovaly. Zabývaly se naplněním jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu za škodu a svůj závěr o nedůvodnosti nároku stěžovatele zdůvodnily nejen aplikací a interpretací konkrétních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale podpořily jej také odkazem na relevantní judikaturu. Věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a srozumitelně ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily.
14. Argumentaci obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou či svévolnou, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nijak nevybočilo. Ostatně, relevantní důvody způsobilé zpochybnit závěry učiněné obecnými soudy stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, když nereflektuje stávající zákonnou úpravu a na konkrétní odůvodnění napadených rozhodnutí v podstatě nereaguje. O přehodnocení závěru obecných soudů ve svůj prospěch stěžovatel usiluje s poukazem na spravedlivost takového postupu toliko prostřednictvím apelu na nutnost extenzivního výkladu příslušných ustanovení podústavního práva. Přesvědčení stěžovatele o nutnosti takového postupu a potřebnosti svého zásahu však Ústavní soud v daném případě nesdílí.
15. Zmiňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že odpovědnost státu je nutno dovodit i z toho, že předběžné opatření bylo vydáno až k odvolání stěžovatele, a tedy až po půl roce od chvíle podání návrhu na vydání předběžného opatření, lze uvést, že v rámci řízení před obecnými soudy stěžovatel na časové hledisko poukazoval jen v tom směru, že jeho návrhu na vydání předběžného opatření nebylo vyhověno již okresním soudem, ale právě až odvolacím soudem. Existenci průtahů při rozhodování odvolacího soudu stěžovatel netvrdil. Pro úplnost je přitom možno doplnit, že z rekapitulace obsahu původního spisu obsažené v rozsudku obvodního soudu vyplývá, že určitá prodleva v dalším rozhodování o předběžném opatření byla do značné míry způsobena rozhodováním o námitce podjatosti soudců okresního i krajského soudu vznesené původní žalovanou.
16. Ústavní soud uzavírá, že pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, v projednávané věci neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu