ECLI:CZ:US:2019:4.US.3161.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3161/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti obchodní korporace FIDENTIA s. r. o. se sídlem v Praze 4, U Strže 401/4, zastoupené JUDr. Monikou Šnoblovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 251/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 5548/2017-88, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., in eventum pouze ve slovech "nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek", a ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Tomáše Šatra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 25 Co 229/2017-37, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2017, č. j. 15 C 102/2017-21, ve výroku o povinnosti stěžovatelky doplatit soudní poplatek ve výši 600 Kč a ve výroku o nákladech řízení. Dovolání bylo odmítnuto pro objektivní nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, na níž podle Nejvyššího soudu nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení v citovaném usnesení městského soudu.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivé projednání věci zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom, že Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost její dovolání ve věci výměry soudního poplatku, tedy odmítl spravedlivě posoudit, zda stěžovatelka skutečně měla veřejnou subjektivní povinnost hradit poplatek ve stanovené výši. Obecné soudy podle ní potvrdily, že rozhodování o doměření soudního poplatku záleží na svévoli osoby, jíž je soud právě obsazen; skutečná výše poplatku je tak nepředvídatelná. Vedle odepření spravedlnosti podle stěžovatelky dochází i k majetkovému zatížení dalších osob - žalovaných, jimž se poplatková povinnost uložená žalobci promítne v náhradě nákladů civilního řízení. Spolu s ústavní stížností navrhuje stěžovatelka zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem i nadepsaná ustanovení.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; avšak zjevně neopodstatněná.
Jak i dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
Je přitom v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Právě uvedené platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z jejich povahy, jakož i ze skutečnosti, že mimořádné opravné prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu.
Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání mají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. právě §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu upravující tzv. majetkový census]. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat jen otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné.
Z rozhodného znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (do 29. 9. 2017) nelze dovozovat, že by bylo myšleno peněžité plnění "ve věci samé", jak stěžovatelka uvádí. Citované ustanovení zapovídá přípustnost dovolání "proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč." Stěžovatelka nicméně nepředkládá alternativní interpretaci, dle které by bylo možné na vyměřený doplatek soudního poplatku nahlížet jako na něco jiného než "peněžité plnění". I kdyby Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že v případě soudního poplatku jde o civilní závazek žalobce, nýbrž o jeho veřejnoprávní subjektivní povinnost (což nečiní), ani tato interpretace by nevyvracela závěr, že stále jde o peněžité plnění v "bagatelní" výši.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že pokud zákonodárce zákonem č. 296/2017 Sb. upravil znění uvedeného ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu tak, že nyní má na mysli "řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč", pak nelze pominout, že zároveň s touto změnou byla do předmětného ustanovení vložena i písmena h) a i), která výslovně zakládají objektivní nepřípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení či soudním poplatku. Přípustnost dovolání proti zde citovanému rozhodnutí odvolacího soudu by proto nebylo možné dovodit ani za dřívější, ani za nyní účinné procesní úpravy.
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odůvodnil v intencích §243f odst. 3 občanského soudního řádu stručně, avšak logicky a srozumitelně; jeho rozhodnutí nijak nevybočuje z jeho dosavadní rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.2017, sp. zn. 29 Cdo 2425/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5202/2017, či ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 141/2018).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení shora citovaných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o soudních poplatcích pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu