ECLI:CZ:US:2019:4.US.3167.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3167/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Dvořákové, zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 301/2019-100 ze dne 27. srpna 2019, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Jiřího Koudelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala dne 13. června 2018 u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "nalézací soud") žalobu, kterou se domáhala peněžité náhrady za poškozený plot. Nalézací soud přiznal usnesením č. j. 15 C 160/2018-3 ze dne 15. června 2018 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, avšak její žádost o ustanovení advokáta stejným usnesením zamítl. Nalézací soud poukázal na své rozhodnutí v jiné věci stěžovatelky, kterým její žádost o ustanovení advokáta rovněž zamítl, a dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila žádnou změnu oproti stavu v této odlišné věci. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti výroku o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil usnesením č. j. 26 Co 210/2018-9 ze dne 18. července 2018. Následnou ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 3300/2018 ze dne 11. prosince 2018 jako zjevně neopodstatněnou.
2. Nalézací soud žalobu stěžovatelky rozsudkem č. j. 15 C 160/2018-37 ze dne 26. listopadu 2018 zamítl. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání; nalézací soud však usnesením č. j. 15 C 160/2018-48 ze dne 2. ledna 2019 odvolací řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku. K odvolání stěžovatelky krajský soud toto rozhodnutí potvrdil usnesením č. j. 19 Co 61/2019-59 ze dne 21. února 2019. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, současně požádala o osvobození od soudních poplatků za dovolání v plném rozsahu a ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
3. Nalézací soud usnesením č. j. 15 C 160/2018-91 ze dne 17. července 2019 o žádosti stěžovatelky rozhodl tak, že jí přiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení v rozsahu jedné poloviny; žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení stejným usnesením zamítl. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil usnesením č. j. 19 Co 301/2019-100 ze dne 27. srpna 2019; dospěl k závěru, že poměry stěžovatelky se od původního rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny zásadně nezměnily, a proto je nalézací soud svým předchozím rozhodnutím vázán. Jelikož předmětným dovoláním stěžovatelka zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, je vyloučeno, aby jí byl pro dovolací řízení ustanoven advokát.
4. V usnesení krajského soudu stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka namítá, že opakovaným neosvobozením od soudních poplatků je jí znemožňováno domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje svoji finanční situaci, na základě které by jí obecné soudy měly osvobodit od soudních poplatků a ustanovit advokáta.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) či sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem; v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti je však jeho zásah namístě. Tyto případy pak Ústavní soud kvalifikuje jako porušení tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29; nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018]. Obecně je však posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, zásadně věcí obecných soudů.
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly, postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci. Krajský soud náležitě vysvětlil, proč považuje dovolání stěžovatelky za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva; odkázal na příslušnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která uvádí, že pokud u účastníka nenastala změna poměrů, jsou soudy obou stupňů vázány původním rozhodnutím o poplatkovém (ne)osvobození. Napadené rozhodnutí tedy nepředstavuje případ svévole, libovůle ani excesu z principů spravedlnosti.
8. Napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu