ECLI:CZ:US:2019:4.US.3259.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3259/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AUTO POKORNÝ, s. r. o., se sídlem Okružní 872/25a, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 6 Afs 129/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018 č. j. 31 Af 18/2017-54, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 12. 2016 č. j. 52346/16/5200-11431-711360 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192253/15/3003-52523-705200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Současně navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů finanční správy. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob, který byl následně aprobován správními soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatelky dne 26. 2. 2013 daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010. Správce daně zaměřil svou pozornost na vykázané výdaje za plnění přijatá ve zdaňovacím období od společnosti Studio F H Design spol. s r.o. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala skutečné provedení služeb, které jí fakturovala společnost Studio F H Design spol. s r.o., tedy reklamu na billboardech v hodnotě 500 000 Kč, a tuto položku tudíž nebylo možné zahrnout do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu (dále jen "zákon o daních z příjmu"). Z výdajů na reklamní kampaň vysílanou na rádiu Petrov uznal správce daně stěžovatelce výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši 1 245 867 Kč, které odpovídají ceně tržně obvyklé za reklamní kampaně vysílané rádiem Petrov, a nikoliv ve výši deklarované stěžovatelkou v daňovém přiznání, tedy v částce 1 950 792 Kč. Správce daně dodatečným platebním výměrem doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2010 ve výši 228 950 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 45 790 Kč. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství zamítlo. V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy.
Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud rozhodovaly nestranně, s uvedenými námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"). Krajský soud i Nejvyšší správní soud se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu právnických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází. Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, resp. že tyto výdaje neodpovídají ceně obvyklé, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
Nejvyšší správní soud zastává jasný a konzistentní názor jak k otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 148/2006-88 nebo 5 Afs 40/2005-72), tak i k otázce úpravy základu daně poplatníka v případě odlišností mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou sjednanou v běžných obchodních vztazích (srov. např. rozsudky č. j. 1 Afs 35/2007-108, 8 Afs 72/2007-65 nebo 8 Afs 80/2007-105). Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud vyřešil dané otázky v souladu s citovanou judikaturou, přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 26 odst. 1 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/01, na který odkazuje stěžovatelka v souvislosti s namítaným porušením práva na podnikání, na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká uplatňování produkčních kvót cukru a nikoli výběru daní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu