ECLI:CZ:US:2019:4.US.3298.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3298/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Dohodila, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2018 č. j. 17 Co 93/2018-442, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Hradci Králové a 2. Mgr. Pavla Bureše, insolvenčního správce, se sídlem Československé armády čp. 556, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2018 a doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2018, napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jeho názoru porušilo jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp. zn. 34 D 25/2016 pozůstalostní řízení po zesnulé Jiřině Dohodilové, jehož účastníkem byl stěžovatel. Usnesením ze dne 13. 6. 2017 okresní soud potvrdil nabytí dědictví jedinému dědici.
Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") tak, že usnesením ze dne 27. 11. 2017 č. j. 17 Co 140/2017-342 usnesení okresního soudu potvrdil.
Usnesení krajského soudu ze dne 27. 11. 2017 č. j. 17 Co 140/2017-342 bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Josefu Pojezdnému doručeno dne 13. 12. 2017 do datové schránky, takže zákonná dvouměsíční lhůta k podání dovolání skončila dne 13. 2. 2018, přičemž Petr Dohodil podal dovolání o dva dny později.
Podané dovolání odmítl okresní soud usnesením ze dne 16. 4. 2018 č. j. 34 D 25/2016-424 s odkazem na ustanovení §240, §241b odst. 1 a §208 o. s. ř. s odůvodněním, že jde o opožděný opravný prostředek.
Okresní soud argumentoval tím, že usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 140/2017-342 bylo zástupci Petra Dohodila advokátu JUDr. Josefu Pojezdnému, prostřednictvím veřejné datové sítě doručeno 13. prosince 2017, zákonná dvouměsíční dovolací lhůta skončila 13. února 2018 a Petr Dohodil podal dovolání až o dva dny později. Za nepodstatné pokládal, že usnesení krajský soud doručil (nad rámec svých povinností a jen ,,na vědomí") také osobně Petru Dohodilovi, a to 15. prosince 2017. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2277/2001 a 20 Cdo 1188/2009, v nichž bylo prezentováno stanovisko, že pro běh lhůty k podání opravného prostředku je rozhodující právě okamžik doručení napadeného rozhodnutí zástupci dotyčného účastníka, nikoli účastníku samotnému.
O odvolání proti rozhodnutí okresního soudu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 29. června 2018 č. j. 17 Co 93/2018-442 tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zcela ztotožnil s odůvodněním okresního soudu, které považoval za správné a znovu zdůraznil, že pro běh lhůty pro podání dovolání je směrodatné (jen) doručení zástupci. Krajský soud opětovně připomněl, že na tomto stanovení počátku běhu lhůty pro podání dovolání setrvává ustálená judikatura obecných soudů a krom rozhodnutí označených okresním soudem uvedl i starší usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 3, ročník 1999.
Toto posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu je napadeno nynější ústavní stížností.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, že rozhodující pro počítání počátku běhu lhůty k dovolání je pouze doručení rozhodnutí odvolacího soudu právnímu zástupci odvolatele, nikoli, jako tomu bylo v jeho věci, rovněž doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku. Stěžovatel uvedl, že právní úprava doručování není v takovém případě jednoznačná, pokud připouští možnost doručení písemnosti právnímu zástupci účastníka i účastníku samotnému. Podle jeho názoru není povinností účastníka řízení znát ustálenou judikaturu soudů v této otázce, a to tím spíše, že o možnosti doručení rozhodnutí rovněž účastníku řízení jen "na vědomí" nebyl stěžovatel ze strany soudu poučen ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. Tento nesprávný procesní postup soudu lze prý přirovnat k nesprávnému poučení soudu o odvolání.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Ke stěžovatelově polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Rozhodnutí, napadené ústavní stížností, má zákonný podklad, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno.
Nad rámec řečeného lze dodat:
Jak lze zjistit z judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 18. 9. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4140/2017) není v soudní praxi pochyb o tom, že má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení (a advokátu lze ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 věta druhá o. s. ř. lze udělit jen procesní plnou moc), doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci (§50b odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Účastníku se vedle zástupce doručuje písemnost podle §50b odst. 4 rovněž v případech uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a) až e), tedy zejména v případech kdy se má osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu, případně má-li v řízení něco osobně vykonat - jde o konání nezastupitelné, tj. nikdo jiný než právě účastník řízení sám daný úkol nemůže učinit. Jinak řečeno, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, zástupce účastníka je oprávněn činit za zastoupeného účastníka veškeré procesní úkony, tedy má i povinnost převzít písemnosti, v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu a toto rozhodnutí řádně zastoupenému předat, neboť tyto písemnosti se doručují jen zástupci účastníka. Tato povinnost byla nepochybně zástupci stěžovatele dobře známa.
V ustálené judikatuře obecných soudů, týkající se dané otázky, neshledává Ústavní soud žádné protiústavní deficity.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu