ECLI:CZ:US:2019:4.US.3312.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3312/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zumiez a. s., sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2019 sp. zn. 8 To 312/2019 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 11. června 2019 č. j. NCOZ-6077-4/TČ-2019-417204-F, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavní práv vyplývajících z čl. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") zajistila podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), peněžní prostředky na účtu stěžovatelky ve výši 31 227 946 Kč. V dané trestní věci vede policejní orgán vyšetřování pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. b) trestního zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Této trestné činnosti se skupina fyzických a právnických osob (včetně stěžovatelky) měla dopustit, stručně řečeno, tak, že prováděly fiktivní převody prostředků, jejichž účelem bylo zastřít původ nelegálních finančních zisků ze zahraničí.
3. Proti uvedenému ustanovení podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Postup policejního orgánu vyhodnotil jako důvodný. V dané věci byl opatřen obsáhlý spisový materiál vycházející zejména z podrobného šetření orgánů finanční správy. Z obsahu smluv, kterými mezi jednotlivými společnostmi bylo kryto vykazované plnění, vyplývají takové jejich vlastnosti, jež svědčí o jejich fiktivnosti. Šetřením bylo zjištěno, že jde formálně o totožné smlouvy, opírající se již o neplatné ustanovení občanského zákoníku a jsou vesměs bezúročné a nezajištěné. V řetězci klíčová společnost nemá žádný majetek a na jejich účtech neprobíhaly žádné transakce potvrzující existenci faktické ekonomické činnosti. Žádný ze stěžovatelkou předložených dokladů pak popsané podezření nevyvrací.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že v dané věci nedošlo k naplnění zákonných požadavků, dle nichž lze prostředky zajistit, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jsou nástrojem či výnosem z trestné činnosti. Přestože stěžovatelka dodala policejnímu orgánu všechny potřebné dokumenty, prokazující legálnost stěžovatelčina jednání, policejní orgán na ně nikterak nereagoval. Jejich obsahem se nezabýval ani městský soud, který odůvodnění napadeného rozhodnutí postavil pouze na obecných formulacích, z nichž neposkytují stěžovatelce představu o tom, jaké její jednání je protiprávní. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
9. V dané věci pak Ústavní soud žádné ze zmíněných relevantních pochybení neshledal. Výraznou stručnost odůvodnění usnesení policejního orgánu napravil městský soud, který jednoznačně pojmenoval všechny okolnosti, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by z usnesení městského soudu nevyplývalo, které její jednání je považováno za nelegální. Jednoznačně z něj totiž lze dovodit, že stěžovatelce je "vytýkán" její podíl na majetkových transakcích s kriminálním cílem. Stěžovatelčina vina nebyla zatím prokázána, neboť trestní věc je teprve v úvodním stadiu. To však nebrání užití zajišťovacích prostředků podle trestního řádu. Se všemi relevantními námitkami se přitom vypořádal městský soud, který sám poukázal na to, že jeho rozhodnutí je dočasné a v dané věci bude třeba podezřelé okolnosti podložit dalšími důkazy. V popsané situaci nelze tedy rozhodnutí soudu z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince* 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
_______________________
*ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2019