ECLI:CZ:US:2019:4.US.3313.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3313/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Boka, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2074/2019-203 ze dne 10. července 2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a korporace Raiffeisen - Leasing, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") usnesením ze dne 24. 8. 2018, č. j. 35 Nc 10528/2005-153, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2005, č. j. Nc 10528/2005-5. Soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2017, č. j. 35 Nc 10528/2005-52, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 21 Co 424/2017-79, zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že proti povinnému je vedeno několik exekučních řízení, že povinný je trvale hlášen v sídle ohlašovny Městské části Praha 3, není evidován v databázi Úřadu práce, že nepobírá žádnou dávku státní sociální podpory a že dne 2. 5. 2018 byla postižena pohledávka povinného z titulu smlouvy o penzijním připojištění ve výši 36 893,60 Kč. Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil i skutečnost, že povinný nesouhlasil se svým účastnickým výslechem a odmítl se dostavit k nařízenému jednání, neboť dovolává-li se povinný své tíživé situace za účelem zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je namístě požadovat jeho součinnost, jsou-li důvody, které uvádí, ryze subjektivní a proto by podání podrobných informací a jejich doložení mělo být jeho primárním zájmem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť tvrzení povinného o jeho nemajetnosti jsou nevěrohodná a skutečnost, že v důsledku chování povinného se dosud nepodařilo vymoci celý předmět exekuce, sama o sobě neobstojí, rovněž nelze přehlédnout, že povinný je v produktivním věku a za současné situace má na trhu práce nepochybně prostor pro získání zaměstnání.
2. K odvolání povinného Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 6. 12. 2018, č. j. 21 Co 395/2018-177, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pouhá skutečnost, že povinný je aktuálně nemajetný, nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Povinný rozumně nevysvětlil, proč, přestože je v produktivním věku, se nezapojuje do pracovního procesu tak, aby mohl svoje pohledávky splácet, když ani netvrdí, že by v důsledku své pracovní neschopnosti pobíral jakékoliv sociální dávky. Odvolací soud uzavřel, že ani skutečnost, že exekuce probíhá již řadu let téměř bezúspěšně, nemůže být důvodem pro zastavení exekuce, jestliže povinný svým chováním tuto skutečnost zřejmě zavinil, nezapojil-li se bez zjevného a ospravedlnitelného důvodu do pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost napadeným usnesením; dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud odkázal na svoji bohatou judikaturu k dané problematice a zdůraznil, že ve vykonávacím řízení platí, že soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti jen procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací. Za situace, kdy exekuční soud zjistil, že stěžovatel nemá žádný příjem a povinný ohledně svých příjmů nebyl ochoten podat vysvětlení, přestože toto objasnění může podat a prokázat jen on, je správný úsudek odvolacího soudu, že není na místě uzavřít, že povinný je zcela bez příjmů a je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Jinak řečeno, byl-li stěžovatel v průběhu exekučního řízení pasivní a nepřesvědčil soudy o objektivních důvodech své nemajetnosti, jde tato pasivita k jeho tíži a nejsou dány důvody pro zastavení exekuce.
4. Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svých ústavně zaručených práv, především do tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje průběh předešlých řízení, opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil v rámci exekučního řízení a obsáhle polemizuje se závěry soudů k otázce nemajetnosti a prokázání důvodů pro zastavení exekučního řízení. Uvádí, že rozhodovací praxe k předmětné otázce je roztříštěná a že mu procesní předpis neukládá, aby byl aktivní a prokazoval své nepříznivé majetkové poměry.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala případný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu (jakož i rozhodnutí předcházející) je logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a pro stručnost lze na jeho odůvodnění odkázat; se závěry dovolacího soudu se Ústavní soud zcela ztotožňuje a nespatřuje nic protiústavního na závěru, že povinný, který nezodpovědným přístupem k plnění svých povinností vyvolal exekuci, nese odpovědnost za prokázání objektivních důvodů pro zastavení exekučního řízení pro (údajnou) nemajetnost. Soudy se zabývaly věcí stěžovatele pečlivě a opakovaně - to, že stěžovatel není s výsledkem řízení spokojen, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
8. Napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu