ECLI:CZ:US:2019:4.US.3337.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3337/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2019 č. j. 9 To 300/2019-22 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2019 č. j. 70 Nt 3573/2019-9, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Z dosud zjištěných skutečností vyplývá dle soudu důvodné podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Užití tzv. útěkové vazby soud odůvodnil v první řadě tím, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let. U stěžovatele byly zajištěny finanční prostředky ve výši 20 000 000 Kč, a je tedy evidentní, že stěžovatel je schopen financovat svůj útěk do zahraničí. Stěžovatel má ukrajinskou státní příslušnost, na Ukrajině má rodinu, která je schopna mu půjčit 20 000 000 Kč (dle stěžovatelovy výpovědi) a má další vazby vyplývající z trestné činnosti a podnikání. Jeho pouto k České republice se přitom nejeví natolik silné, aby uvedená rizika vyvažovalo. Dle soudu jsou dány rovněž důvody tzv. předstižné vazby. Stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu a její výnosy tvořily podstatnou část stěžovatelových příjmů. Z důkazů vyplývá, že stěžovatel v trestné činnosti pokračoval i po zásahu orgánů finanční správy. Uvedené okolnosti pak vylučují užití mírnějšího zajišťovacího prostředku.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Rovněž dle jeho názoru je dáno důvodné podezření o spáchání trestné činnosti. Krajský soud se zcela ztotožnil s městským soudem i v oblasti naplnění důvodů vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jeho vazební stíhání se opírá především o jeho státní příslušnost, přestože k České republice má vazby podobné občanským. Dalším důvodem je, že u stěžovatele byla zajištěna vysoká peněžitá hotovost, což však dle jeho názoru vazební důvody spíše oslabuje. Zajištěné prostředky totiž zhruba desetinásobně převyšují škodu, jejíž způsobení je stěžovateli vytýkáno. Zajištění těchto prostředků proto jednoznačně garantuje případné doplacení daně, byla-li státu škoda opravdu způsobena. Zajištění prostředků v takové výši plní dle stěžovatele z hlediska materiálního tentýž účel jako zaplacení peněžité záruky, které je institutem vazbu nahrazujícím. Dle stěžovatele si tak již orgány činné v trestním řízení zajistily účel trestního řízení, a to se značnou rezervou, a není tedy žádný důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele. Opačné úvahy soudu naznačují i jistou míru předsudečnosti stran možného stěžovatelova útěku a pokračování v trestné činnosti. Obstát nemůže ani spekulativní závěr, že lze očekávat rozšíření trestního stíhání. Posléze navíc došlo i k zajištění stěžovatelových nemovitostí. Orgány rozhodující o vazbě svévolně překračují mantinely dané jim usnesením o zahájení trestního stíhání. Tomu pak odpovídá nejednoznačné vymezení skutku v tomto usnesení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. V první řadě musí Ústavní soud připomenout závěry své judikatury, týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě již nepřikročil k posouzení té části námitek, týkajících se tzv. předstižné vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby útěkové.
8. Městský soud logicky a srozumitelně vyjmenoval všechny skutečnosti, které vzal za relevantní při posuzování rizika stěžovatelova uprchnutí. Všechny tyto okolnosti přitom mají k posuzované otázce zřejmý vztah. Jde zejména o stěžovatelovy osobní a majetkové poměry, se vztahem k zahraničí. Za zcela legitimní pak považuje Ústavní soud i závěr, že tyto okolnosti nemohou být vyváženy ani zajištěním značných finančních prostředků. Na potírání trestné činnosti nelze totiž nahlížet čistě z hlediska jeho "fiskální" výhodnosti, nejde o řízení daňové, nýbrž stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu. Za neopodstatněnou pak považuje Ústavní soud i stěžovatelovu výtku, že napadená rozhodnutí vykazují i určitý stupeň předsudečnosti. To je zásadně typickým znakem vazebních rozhodnutí. Soudy v nich obvykle zvažují všechny známé okolnosti a snaží se předem vyhodnotit existující riziko naplnění vazebního důvodu. Nehodnotí tedy, zda obviněný spáchal trestný čin (či uprchl nebo ovlivňoval svědky, apod.), nýbrž "předsudečně" hodnotí možnost rizika nenaplnění účelu trestního řízení. V tomto směru pak soudy musí zvážit všechny jim známé okolnosti. Je tedy nutné odmítnout i námitku, že soudy nemohou přihlédnout k dalším reálně hrozícím trestním řízením, zvláště je-li jejich předmětem závažnější trestná činnost, neboť i to je skutečnost zvyšující riziko naplnění některých vazebních důvodů.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu