ECLI:CZ:US:2019:4.US.3352.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3352/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti výrokům I., II. písm. b) a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, č. j. 44 Co 455/2016-95, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu v Brně [vyjma jeho výroku II.a)], neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví a majetku a legitimního očekávání jeho nabytí podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 218 C 78/2013-62, uložil žalované Janě Mikulíkové zaplatit stěžovatelce částku 4.010 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). Jinak žalobu co do částky 11.590 Kč s úrokem z prodlení zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.740 Kč (výroky II. a III.). Žalovaná částka 15.600 Kč (respektive po částečném zastavení řízení částka 15 440 Kč) představovala náklady právního zastoupení, kdy stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovanou, aby jí vrátila částku 157.343 Kč. Prvostupňový soud danou věc posoudil tak, že sporná částka představuje náklady spojené s uplatněním práva, na něž má stěžovatelka částečně právo. Výši těchto nákladů nicméně určil pouze ve výši poloviny odměny za jeden úkon stanovené podle advokátního tarifu.
3. O odvolání obou účastnic řízení krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla zavázaná zaplatit žalobkyni částku 4.010 Kč s příslušenstvím, se zamítá.[...] II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. [...] a) co do částky 160 Kč s příslušenstvím zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje, [...] b) co do částky 11.430 Kč s příslušenstvím potvrzuje. [...] III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 14.019,6 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Marie Karasové, advokátky." Podle krajského soudu totiž žalobou stěžovatelky nyní požadovaná částka představuje náklady spojené s evidencí a uplatněním pohledávky, kdy je ovšem přirozené, že takové náklady nese každý věřitel sám.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
6. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud současně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 15.440 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat ze shora naznačených důvodů do úvahy spíše výjimečně.
9. Podle Ústavního soudu jsou přitom závěry krajského soudu vyslovené v nyní projednávané věci zcela akceptovatelné. Žalované vznikla po zrušení meritorního rozhodnutí v jiném řízení (vedeném ovšem rovněž mezi stěžovatelkou a žalovanou) povinnost vydat náhradu nákladů řízení, která jí byla posléze zrušeným rozhodnutím vůči stěžovatelce přiznána. Je pravda, že žalovaná se podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí s touto povinností dostala, i přes výzvu právního zástupce stěžovatelky (za níž nalézací soud stěžovatelce přiznal odměnu ve výši poloviny jednoho nekvalifikovaného úkonu, tedy právě částku 4.010 Kč) do sedmidenního prodlení, nicméně samotná okolnost, že právní zástupce stěžovatelky žalovanou vyzval k plnění, navíc v právní věci, s níž byl detailně seznámen, rozhodně nezakládá nespravedlnost ústavněprávní intenzity v tom, že stěžovatelce nebyly náklady za tuto výzvu žalovanou uhrazeny. Nadto krajský soud vysvětlil, že úhrada nákladů (resp. odměna) za takovouto výzvu není ve prospěch stěžovatelky dána ani v rovině podústavního práva.
10. Důvod ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (jeho dílčích výrokových částí) nezakládá konečně sama o sobě ani stěžovatelkou tvrzená překvapivost změny prvostupňového rozhodnutí, k níž krajský soud přistoupil. Jednak se krajský soud ve svých úvahách pohyboval v rámci odvolání žalované (stěžovatelka tedy musela počítat i s eventualitou, že ke změně prvostupňového rozhodnutí v její neprospěch může dojít), jednak stěžovatelka - ani přes následnou znalost ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu - v ústavní stížnosti nenačrtla přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, která by svědčila o extrémně nespravedlivých úvahách, z nichž rozhodnutí krajského soudu vychází.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu akceptovatelné. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu