ECLI:CZ:US:2019:4.US.3376.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3376/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zuzany Feldmanové, zastoupené JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou, sídlem Aviatická 1048/12, Praha 6 - Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2018 č. j. 6 Cmo 206/2017-115 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 75 Cm 122/2012-78, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství pro dům, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva, konkrétně pak její právo na spravedlivý proces "při jejím legitimním očekávání". Současně stěžovatelka požádala podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o projednání věci z důvodu její naléhavosti, jež má plynout z toho, že vedlejší účastník podal proti ní další žaloby a že jí tak hrozí nemalá majetková újma.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelce (jako žalované) uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 45 292 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 20 485 Kč. Vrchní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník vymáhá nedoplatky z vyúčtování služeb spotřebovaných v roce 2009 a 2010, jak o jejich výši a splatnosti rozhodlo shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen "SVJ") dne 4. 3. 2010 a 3. 7. 2011, a že se stěžovatelka v prekluzivní lhůtě neobrátila na soud podle §11 odst. 3 a 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), aby o této důležité záležitosti rozhodl. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že když tak stěžovatelka neučinila, musí se uvedeným rozhodnutím podřídit a na jejich základě vedlejšímu účastníkovi plnit.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při vědomí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu legitimně očekávala, že se vrchní soud bude zabývat meritem věci, jak učinil městský soud, což se nestalo. V návaznosti na to vrchnímu soudu vytkla, že rozhodl zcela jinak, než je ustálená rozhodovací praxe, neboť dle řady rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže být vyhověno žalobě, není-li jejím předmětem důležitá otázka/záležitost, tj. taková, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Takovou otázkou dle stěžovatelky není rozhodnutí, kterým bylo schváleno rozúčtování. Vrchní soud dle jejího názoru postupoval "ryze formálně", když odvoláním napadený rozsudek potvrdil a plně se s ním ztotožnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, proti napadenému rozsudku vrchního soudu nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], protože byla žalována o zaplacení částky 45 292 Kč s příslušenstvím. Jde tedy o tzv. bagatelní věc, přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné,
neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Stěžovatelka v tomto směru v ústavní stížnosti nic neuvádí, vyjadřuje pouze nesouhlas s právním názorem vrchního soudu, že se mohla či měla žalobou podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů domáhat zrušení příslušných rozhodnutí shromáždění SVJ. Jen na doplnění možno uvést, že stěžovatelka nijak nereflektuje úvahy vrchního soudu, pouze se dovolává blíže nespecifikované judikatury Nejvyššího soudu, dle níž v případě rozhodnutí shromáždění SVJ, kterým bylo schváleno rozúčtování, nemá jít o tzv. důležitou záležitost podle §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Nicméně z této judikatury (obecně) plyne, že otázku "důležitosti" je třeba řešit s ohledem "na poměry posuzované věci" (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5299/2016), přičemž (konkrétně) ani přezkum platnosti rozhodnutí přijatého na shromáždění SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a služeb vyloučen není (viz rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017-471, srov. i rozsudek ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 4294/2011).
10. Krom toho stěžovatelka v ústavní stížnosti nezohlednila ani tu skutečnost, že se vrchní soud se závěry městského soudu ztotožnil, když konstatoval (viz bod 22 napadeného rozsudku), že i dle jeho názoru jsou předmětná rozúčtování služeb na jednotlivé vlastníky jednotek správná, úplná a mající náležitosti stanovené vyhláškou č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst. Z toho je patrno, že i kdyby Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil, nebylo by možné přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť další důvod, pro který bylo žalobě vyhověno a který "převzal" i vrchní soud, nikterak v ústavní stížnosti nezpochybnila a Ústavní soud nemá, co by v tomto směru obecným soudům vytkl. Nezbývá tudíž než shrnout, že s ohledem na absenci argumentace by nebylo možné posuzované ústavní stížnosti vyhovět ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo.
11. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu