ECLI:CZ:US:2019:4.US.3413.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3413/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., nyní ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 325/2019-22 ze dne 21. srpna 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "soud prvního stupně") ponechal stěžovatele usnesením č. j. 0 Nt 358/2019-13 ze dne 26. července 2019 ve vazbě (výrok I), zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (výrok II), nestanovil nad ním dohled probačního úředníka (výrok III), nepřijal jeho slib (výrok IV) a neuložil mu předběžná opatření - elektronický kontrolní systém umožňující detekci jeho pohybu, povinnost mít u sebe telefonní přístroj ani povinnost zdržovat se (od 19:00 do 6:00 hod) v místě svého bydliště (výrok V). Napadeným usnesením pak Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nedodržení požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, jímž byl ponechán ve vazbě proto, že existuje nebezpečí pokračování v trestné činnosti, neboť je nemajetný a obeznámený s výrobou drog. Stěžovatel přitom k věci opakovaně vypovídal a vyjádřil se ke všem kladeným dotazům; přesto nebylo řízení ukončeno a orgány činné v trestním řízení nepřistoupily na jiné než vazební stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že použitím jím navržených omezení by neměl fakticky jakoukoliv šanci pokračovat v trestné činnosti, která mu, při zachování presumpce neviny, nebyla doposud prokázána. Vazba je nástrojem ultima ratio a nesmí být předčasným výkonem trestu; neaplikování nabízených záruk proto vede k omezení jeho základních práv. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, např. na nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153) nebo sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 178/82 SbNU 727). S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje zrušit napadené usnesení, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně navrhuje, aby Ústavní soud s ohledem na naléhavost věci o jeho ústavní stížnost rozhodl mimo pořadí přednostně.
3. Z předložených rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně rozhodoval ve vazebním zasedání konaném za nepřítomnosti stěžovatele, který se řádně omluvil a netrval na své účasti; jeho obhájce konstatoval délku trvání vazby - s tím, že v průběhu posledních dvou měsíců nebyly bez stěžovatelova zavinění provedeny žádné úkony. Proto byl obhájce přesvědčen o možnosti stíhání na svobodě a navrhl omezení (elektronický náramek, telefonní dostupnost, zajištění práce, pobyt v místě bydliště a pracoviště, dohled probačního úředníka). Stěžovatel je stíhán společně s dalšími osobami pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve velkém rozsahu a v organizované skupině [§283 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. c) trestního zákoníku]. Od vzetí stěžovatele do vazby/zahájení jeho trestního stíhání bylo trestní stíhání rozšířeno, a to nejen proti stěžovateli, ale i dalším osobám, neboť vyšly najevo další dílčí skutky. Vyšetřování probíhá za mezinárodní spolupráce v SRN a Polsku, a také proto nebylo doposud ukončeno. Soud prvního stupně po seznámení s obsahem policejního spisu a předloženými návrhy dospěl k závěru, že je namístě nadále stěžovatele stíhat vazebně.
4. Stížnostní soud nezjistil, že by soud prvního stupně pochybil, vzal přitom v úvahu, že při zachování presumpce neviny je vazební stíhání nástrojem ultima ratio; přesto je v tomto případě podezření natolik intenzivní, že odůvodňuje jeho aplikaci. Stížnostní soud rovněž zohlednil jak vysoký stupeň společenské škodlivosti, tak dlouhodobé a opakované páchání stíhané činnosti, obstát nemohla ani argumentace potřebami stěžovatelovy družky a jejich dítěte, je-li na nezaměstnaného a nemajetného stěžovatele vedeno několik exekucí. Právě zajištění potřeb a vypořádání pohledávek by stěžovateli mohlo být dostatečnou motivací k páchání ekonomicky výhodné trestné činnosti.
5. Úkolem obecných soudů je při rozhodování o vazbě posoudit existenci konkrétních okolností pro uvalení či prodloužení vazby a vydat příslušné rozhodnutí; pracují přitom s individuálními a aktuálními fakty každého jednotlivého případu. Ústavní soud pak posuzuje, zda orgány činné v trestním řízení při rozhodování nepochybily způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, a zda jednající orgán veřejné moci měl k vydání rozhodnutí pravomoc, hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
6. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci; podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2), nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Rozhodnutí o ponechání (vzetí) do vazby je zatímní a zákonem předvídané opatření, jehož účelem je urychlení vyšetřování, aniž by tím současně bylo rozhodnuto o vině. Bylo-li rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, učinil takové rozhodnutí příslušný soud v souladu s příslušnou právní úpravou (§67, 68 72 a násl. trestního řádu). Obecný soud rovněž zhodnotil návrhy, jimiž stěžovatel požadoval nahrazení vazby jiným zákonem předvídaným nástrojem (§71a, 72, 73 trestního řádu), a stěžovateli tak nebylo upřeno ani právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením stížnostní soud zamítl [§148 odst. 1 písm. c) trestního řádu]; stěžovatel tak nebyl zbaven ani práva na opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy). Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, stížnostní soud se zabýval rovněž presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), aplikací vazby jako nástroje ultima ratio, a srozumitelně vysvětlil, proč je v projednávaném případě ponechání stěžovatele ve vazbě důvodné. Ústavní soud považuje závěry stížnostního soudu za srozumitelné, jasné a důvodné pro vydání napadeného usnesení.
7. Podle přesvědčení stěžovatele není závěr stížnostního soudu správný, rozhodl-li o jeho ponechání ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu soudu, který ústavní ani zákonné meze nepřekročil. Napadené rozhodnutí, jen proto, že je pro stěžovatele nepříznivé, automaticky nezasahuje do jeho zaručených základních práv. V projednávané věci stížnostní soud dostatečně vysvětlil, v čem považuje usnesení soudu prvního stupně za důvodné a správné. Takový závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho zaručených právech. Ústavní soud považuje rozhodnutí za srozumitelné, přezkoumatelné a ústavně konformní; nezjistil závadný postup stížnostního soudu ve vztahu k platné judikatuře, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Obecné soudy zhodnotily všechny relevantní okolnosti případu, konstatovaly existenci přetrvávajících vazebních důvodů, přiměřenost ponechání stěžovatele ve vazbě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
8. Rozhodování o vazbě považuje Ústavní soud za řízení, jemuž je dána priorita v rozhodování, neboť předmětem je osobní svoboda, a posouzení důvodnosti se proto věnuje přednostně. Také v projednávané věci proto Ústavní soud věc rozhodl mimo pořadí v souladu s §39 zákona o Ústavním soudu.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu