ECLI:CZ:US:2019:4.US.3421.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3421/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Dubina II., se sídlem Nad Štolami 459, Odolena Voda, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2018 č. j. 23 Cdo 5797/2017-592, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2017 č. j. 25 Co 71/2017-568 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 14 C 181/2013-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 16. 10. 2018 doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že žalobou ze dne 16. 8. 2013 se stěžovatel domáhal po žalovaném městu Aš zaplacení částky 8 870 384,52 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Mělo se jednat o peníze v dispozici žalovaného, jež mu zbyly po zániku sdružení ve smyslu §829 zákona č. 40/164 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), jehož členy byl stěžovatel a žalovaný.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2014 č. j. 14 C 181/2013-287 bylo žalobě vyhověno v rozsahu částky 8 662 844,50 Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 207 540 Kč byla žaloba zamítnuta, a žalovanému byla vedle toho uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení dle míry úspěchu na řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 2015 č. j. 25 Co 65/2015-313 rozsudek zrušil a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku bylo neúplné dokazování, které mělo být k otázce zjištění úmyslu stran při sjednání závazku soudem prvého stupně doplněno. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016 č. j. 23 Cdo 4045/2015-331 tak, že bylo odmítnuto.
4. Soud prvního stupně na jednání dne 21. 9. 2016 poučil účastníky o změně právního názoru soudu v tom směru, že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 93/2001 33 Odo 139/2002 anebo 29 Odo 444/2005 po zániku sdružení bez právní subjektivity dle 829 obč. zák. je na majetkové vypořádání třeba aplikovat ustanovení §841 a nikoli §839 obč. zák. Dovodil, že ani zánikem sdružení nedochází k zániku podílového spoluvlastnictví, které mezi účastníky řízení, dle soudu, i nadále trvá. Soud vyzval stěžovatele nechť prokáže, že došlo k zániku tohoto podílového spoluvlastnictví s tím, že podle soudu toto stěžovatel neprokazuje.
5. Stěžovatel na toto poučení reagoval procesně tak, že navrhl změnu žaloby tím, že rozšířil její původní petit o výrok, jímž se podílové spoluvlastnictví zrušuje. Vedle toho stěžovatel tvrdil, že toto beztak zaniklo, minimálně konkludentně, když oba účastníci sdružení, již před podáním žaloby právně i fakticky jednali tak, že zaniklo. Soud změnu žaloby nepřipustil a tento závěr odůvodnil tím, že s ohledem na ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. nastala koncentrace řízení, tudíž by stěžovatel nemohl navrhovat důkazy k nově navrhovanému výroku; dosavadní výsledky řízení tedy nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Vedle toho soud prováděl dokazování k prokázání skutečností, jak mu uložil odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení.
6. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 8. 2016 č. j. 14 C 181/2013-491 byla žaloba zamítnuta a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně dovodil, že nebylo žalováno na zrušení spoluvlastnictví, a tedy nelze žalovat na plnění. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 25 Co 71/2017-568 tak, že jej výrokem I. potvrdil a výrokem II. přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z tohoto, že právní úprava v §141 a 142 obč. zák. je kogentní, vylučující odchylnou dohodu, a že ani zánikem sdružení nezaniká bez dalšího podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení §833 a §834 obč. zák., proto za stavu, kdy nebylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků, nelze přikročit k vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Odvolací soud zdůraznil, že uvedená zákonná právní úprava je jednoznačná, a nelze proto přisvědčit úvahám stěžovatele, že tato úprava byla smlouvou vyloučena. Odvolací soud zároveň konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, zamítl-li návrh žalobce na změnu žaloby spojenou s novým návrhem - na zrušení spoluvlastnictví soudem, a to s ohledem na zásadu koncentrace řízení, dosud vedeného o vypořádání spoluvlastnictví, kdy dosavadní výsledky řízení neumožňovaly dostatečný podklad pro řízení o změněném návrhu. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně týkající se "Dohody o narovnání". Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2018 č. j. 23 Cdo 5797/2017-592 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům došlo, když stěžovateli nebylo umožněno změnit žalobu v důsledku změny právního názoru soudu, že věc je třeba posoudit jinak, než jak navrhoval stěžovatel, s odůvodněním, že tak nelze učinit s odkazem na "koncentraci řízení", ač zákon v takových případech toto výslovně předvídá (§118 odst. 1 poslední věta o. s. ř.). Změnou právní kvalifikace nicméně nastává povinnost soudu poskytnout účastníku řízení dostatečný procesní prostor k doplnění dokazování. Rozhodnutí soudu, jenž vychází ze změněného právního názoru a v důsledku již formálně proběhlé koncentrace řízení nepřipustí změnu žaloby, je překvapivým rozhodnutím, jímž muselo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud odepřel přezkum věci stěžovatele, když pominul užít ustanovení §3030 obč. zák. zavádějící povinnost vykládat právní normu určitým způsobem, tj. dle zásad obsažených v ustanovení §1 až §14 obč. zák. Výklad dovolacího soudu je podle stěžovatele excesivní, je jím popírán smysl zmíněného ustanovení zákona. Pokud tedy stěžovatel ve svém dovolání namítal, že nová právní úprava může mít na jeho věc, byť se posuzuje dle dosavadních právních předpisů, dopad, nemohl dovolací soud uvést, že ve své rozhodovací praxi takovou otázku neřešil s poukazem na to, že dosavadní právní úprava nemůže být retroaktivně vykládána jinak.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Žádnou z položených otázek nepovažoval dovolací soud za naplňující důvod přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., což také řádně odůvodnil. Za situace, kdy nebyla připuštěna změna žaloby a nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví, dovodil Nejvyšší soud, že ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu judikovaných v rozsudku ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 33/2002 a též v rozsudku ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 29 Odo 444/2005), nelze žalobě na vypořádání vyhovět, když předtím nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví. Nejvyšší soud odkázal na svůj závěr z citovaného judikátu, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení §829 obč. zák., dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení §841 obč. zák., nikoli ustanovení §839 obč. zák. a že zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních §833 a §834 obč. zák. Nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) na vypořádání podílového spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení §142 obč. zák. Nelze tedy dovodit, že by výše uvedená otázka založila přípustnost dovolání.
13. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo a ani právo stěžovatele vlastnit majetek tudíž nebylo zasaženo. Totéž pak platí i pro řízení před nižšími soudy ohledně posouzení návrhu na připuštění změny žaloby a jeho následné zamítnutí. V tomto závěru obou nižších soudů nespatřuje Ústavní soud nedostatky zasahující do práva na spravedlivý proces stěžovatele, neboť jeho odůvodnění vychází z ustálené judikatury obecných soudů a lze je označit za ústavně konformní. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu