ECLI:CZ:US:2019:4.US.3430.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3430/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vladimíra Partla, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. července 2018 č. j. 94 C 227/2017-72, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a ČESKÉHO ROZHLASU, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že byla porušena jeho základní lidská práva, zejména právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 1 620 Kč s příslušenstvím (představující nárok na zaplacení rozhlasového poplatku) a nahradit náklady řízení v částce 884 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že městský soud vyšel z evidenčního listu ze dne 12. 10. 2005, dle něhož přihlásil do evidence rozhlasového poplatníka přijímač, který měl v držení od 4. 11. 2003. Tento evidenční list však nepodepsal a po celou dobu soudního řízení navrhoval, aby vedlejší účastník doložil originál evidenčního listu, ten však předložil jen jeho kopii. Prokázat, že "podpis náleží listině", lze však dle stěžovatele pouze při zkoumání originálu, a tudíž nebylo možné dojít k závěru, že vedlejší účastník prokázal pravost evidenčního listu. Jestliže uvedený soud vyvodil, že vedlejší účastník jeho pravost prokázal přehledem předpisů a plateb ze dne 4. 7. 2018, neboť jejich správnost (stěžovatel) nezpochybňoval, když neuváděl, že by tyto platby prováděl za účelem úhrad týkajících se jiného rozhlasového přijímače, jiného evidenčního místa či období, apod., tento závěr je nesprávný. Z tohoto přehledu totiž nevyplývá, kým a z jakého účtu mělo být hrazeno, na což poukazoval, avšak městský soud vedlejšího účastníka k doplnění skutkových tvrzení nevyzval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici v dané věci neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní stížností je napadeno soudní rozhodnutí, kterým bylo uloženo stěžovateli zaplatit částku 1 620 Kč s příslušenstvím. Jde tedy zjevně o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí nic, z čeho by bylo možné vyvodit, že by mohl být napadeným rozsudkem s ohledem na svou sociální situaci podstatným způsobem dotčen ve svých majetkových pozicích, mohla by mít posuzovaná věc ústavně právní dimenzi pouze z hlediska kvalitativního, tj. kdy by namítaná pochybení byla takové povahy (intenzity), že by je bylo možné označit za zcela zásadní zásah do ústavně zaručených základních práv. Předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti se tudíž předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15). O takovouto situaci však v posuzovaném případě nejde. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak městský soud zhodnotil provedené důkazy, kterážto námitka není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit ani v těch případech, kdy by posuzovanou věc nebylo možné považovat za tzv. bagatelní.
9. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu