ECLI:CZ:US:2019:4.US.3457.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3457/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Hajné, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 2714/2018-703, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem ze dne 11. 11. 2016 č. j. 4 C 21/2015-329 Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") v právní věci Milana Hajného jako žalobce o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") nařídil prodej konkrétních nemovitostí v katastrálním území D. s tím, že výtěžek bude rovným dílem rozdělen mezi žalobce a stěžovatelku (jako žalovanou), stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 269 200 Kč a dále rozhodl, že stěžovatelce připadají do vlastnictví v rozhodnutí specifikované movité věci, že se jí přikazuje k úhradě dluh u Českomoravské záruční rozvojové banky a. s. ve výši 77 000 Kč a že se jí ukládá zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Co 90/2017-635 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nařizuje prodej stejných nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky rovným dílem a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů 233 714,50 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti [§241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a tudíž trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadené usnesení je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. V této souvislosti poukázala na to, že v úvodní části dovolání uvedla, že je přípustné, protože napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto své tvrzení rozvedla v následujících pasážích, když uvedla, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu mj. s tím, že nelze vypořádat finanční prostředky poskytnuté jejími rodiči zejména na výstavbu rodinného domu, neboť tyto jako půjčky byly uplatněny až v podání ze dne 26. 5. 2017, tj. po uplynutí tříleté lhůty, a že po uplynutí této lhůty byla uplatněna i částka pojistného plnění, která byla vyplacena jí a žalobci a kterou žalobce předal své matce. V dovolání přitom poukázala na judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 437/2014, 22 Cdo 3192/2015), dle níž z hlediska uplatnění majetku do vypořádání zaniklého SJM je rozhodující, zda příslušná položka je věcně vymezena, nikoliv to, jak ji účastník právně kvalifikoval; pokud o věci či položce zmínka byla, ale nebylo zřejmé, má-li být předmětem vypořádání, nejde o její uplatnění po zákonné tříleté lhůtě, uvede-li účastník k dotazu soudu (který odstraňuje svou pochybnost o vymezení předmětu řízení), že takovou položku vypořádat chce, i když tento dotaz soud učiní až po třech letech od zániku SJM). Stěžovatelka má za to, že tímto způsobem dostatečně ozřejmila, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil.
6. Dále stěžovatelku upozornila, že v dovolání uvedla, že jednotlivé položky z titulu peněžních prostředků poskytnutých jejími rodiči uplatnila do vypořádání včas. Má být přitom podstatné, že včas uplatnila konkrétní finanční částky v konkrétní výši, které byly určeny na nákup či úhradu konkrétních položek, přičemž otázka právní kvalifikace, tedy zda šlo o dar nebo půjčku, nemůže mít vliv na to, že příslušné položky byly do vypořádání řádně a včas uplatněny. Z toho je dle stěžovatelky dostatečně zřejmé, že v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevypořádal jí uplatněné položky, ač byly uplatněny včas, resp. nesprávným způsobem rozlišuje, jak tyto sama právně kvalifikovala. To obdobně platí pro vypořádání částky 140 000 Kč, neboť i zde se závěrem odvolacího soudu, že tato položka byla uplatněna po uplynutí tří let, nesouhlasila, a to s odkazem na uvedenou judikaturu. Přitom i tuto otázku posoudil odvolací soud nesprávně, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že příslušnou položku uvedla již ve svém podání ze dne 11. 2. 2016 a dále tento svůj nárok upřesnila v odůvodnění odvolání podaného dne 24. 1. 2014, tj. před zánikem SJM, neboť manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 2014.
7. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že v případě obou shora vymezených otázek dostatečným způsobem uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, a tedy závěr o tom, že trpí vadami, není správný, v důsledku čehož jí byl odepřen přístup k dovolacímu soudu, a tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
9. Nejvyšší soud vyslovil názor, že svým rozhodnutím, které je založeno na závěru, že v dovolání absentuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, stěžovatelčina práva neporušil, a proto považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka totiž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by odkázala na konkrétní rozhodnutí, a obsahem dovolání je pouze nepřípustná polemika se závěry znaleckého posudku, s posouzením otázek procesního práva, skutkovými zjištěními a výroky o náhradě nákladů řízení.
10. Milan Hajný (žalobce v řízení před obecnými soudy) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a svého procesního postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal, a to vzhledem k výzvě Ústavního soudu obsahující poučení, že pokud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít za to, že se daného procesního postavení vzdal.
11. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal, neboť se v něm jen shrnuje obsah odůvodnění napadeného usnesení, a žádnou novou argumentaci či skutečnost nepřináší.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a na základě textu dovolání a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka v úvodu dovolání (na č. l. 668 a násl.) jako předpoklad přípustnosti podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, za dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v něm pak označila nesprávné právní posouzení, konkrétně pak v případě (mj.) otázky, zda v daném případě bylo možné vypořádat finanční prostředky, které jí poskytli její rodiče zejména na výstavbu rodinného domu, jakož i částku pojistného plnění ve výši 140 000 Kč, která byla vyplacena žalobci a jí za vykradení stavby a kterou žalobce poukázal své matce na zakoupení osobního automobilu, protože byly k vypořádání uplatněny ještě před uplynutím tříleté lhůty od zániku manželství (viz str. 1 a 2 dovolání).
16. Následně (viz str. 4 a 5 dovolání) stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že její nároky z titulu "peněz poskytnutích od rodičů nemohly být z titulu půjček zahrnuty do vypořádání, protože jako půjčky měly být uplatněny až v podání ze dne 26. 5. 2017", který zdůvodnila tím, že uplatnila jednotlivé položky z titulu peněžních prostředků poskytnutých jí jejími rodiči "naprosto evidentně" před uplynutím tří let od zániku SJM.
17. V návaznosti na to poukázala na "ustálenou judikaturu", dle níž "z hlediska uplatnění majetku do vypořádání zaniklého [SJM] je rozhodující, zda příslušná položka je věcně vymezena, nikoliv to, jak ji účastník sám právně kvalifikoval. Byla-li o věci či položce zmínka v řízení, avšak nebylo úplně zřejmé, má-li být předmětem vypořádání (ale nebylo to ani vyloučeno), uvede-li účastník k dotazu soudu, který tak odstraňuje svou pochybnost o vymezeném předmětu řízení, že takovou položku chce vypořádat, nejde o její uplatnění po zákonné tříleté lhůtě, i když tento dotaz soud činí až po třech letech od zániku SJM, a lze ji vypořádat. To platí za předpokladu, že zmínka o věci (položce), která naznačovala její možné vypořádání, byla v řízení učiněna do tří let od zániku SJM.".
18. V souvislosti s výše zmíněným pojistným plněním ve výši 140 000 Kč stěžovatelka v dovolání dále uvedla (viz str. 6), že závěr odvolacího soudu, že danou částku pouze zmínila v podání ze dne 11. 2. 2016, avšak nežádala její vypořádání, a poprvé ji uplatnila až v doplnění odvolání ze dne 24. 1. 2017, má být v rozporu "s již shora citovanou ustálenou judikaturou". Z kontextu lze vyvodit, že stěžovatelka míní judikaturu jako v bodě 17 tohoto usnesení. Nesprávný názor odvolacího soudu měl spočívat v tom, že "mimo jakoukoliv pochybnost" danou položku uvedla již v podání ze dne 11. 2. 2016, přičemž z textu tohoto podání má být zřejmé, že ji uplatňuje do vypořádání zaniklého SJM. V podání ze dne 24. 1. 2017 ji pak skutečně upřesnila, a i kdyby došlo k jejímu uplatnění až tohoto dne, pak by se tak stalo v tříleté lhůtě, neboť manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 2014.
19. V dovolání stěžovatelka žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, která by měla představovat "ustálenou rozhodovací praxi", neoznačila, vyjádřila pouze přesvědčení, že z ustálené judikatury plyne právní názor, který následně prezentovala; teprve v ústavní stížnosti uvedla, že tuto praxi měl představovat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 437/2014 nebo usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3192/2015. K tomu nutno dodat, že nešlo o citaci z těchto rozhodnutí, nýbrž daný právní názor představoval výsledek stěžovatelčiny interpretace (některých) závěrů, k nimž Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda lze z hlediska ústavnosti akceptovat postup Nejvyššího soudu, který označil dovolání za vadné, protože v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to za situace, kdy v něm žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, nebyla přímo označena, tzn. datem vydání a spisovou značkou, jak je to v praxi obvyklé, případně jiným, spíše výjimečným způsobem, např. citací příslušných závěrů dovolacího soudu, anebo lze v postupu tohoto soudu spatřovat rysy tzv. přepjatého formalizmu, jež je neslučitelný s ústavně zaručeným základním právem stěžovatelky na soudní ochranu, resp. na přístup k (dovolacímu) soudu.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16, který se týkal případu, v němž dovolatelka uvedla stejný předpoklad přípustnosti dovolání, přičemž poukázala na to, že dovoláním napadený rozsudek při hodnocení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku v důsledku zániku pracovního poměru se odchýlil od právních závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu konkrétní spisové značky. Ústavní soud zde [s poukazem na nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)] vyšel z toho, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tyto skutečnosti z něj musí být "seznatelné", mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části, načež dospěl k závěru, že tak tomu bylo i v daném případě, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, v jaké otázce se měl odvolací soud dle dovolatelky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit (byť upozornil, že tato otázka mohla být formulována precizněji). Dlužno dodat, že ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15 Ústavní soud vyvodil splnění předmětné náležitosti dovolání z toho, že dovolatel argumentoval konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu s tím, že odvolací soud se měl od něho odchýlit, a kdyby k odchýlení nedošlo, pak dle dovolatele měla být příslušná právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 se nejeví jako přiléhavý, neboť dovolatel judikaturu dovolacího soudu specifikoval prostřednictvím spisové značky.
21. Nicméně obdobnou situací se Ústavní soud již zabýval, a to v nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 2109/17, kde v souvislosti s otázkou, zda je z hlediska splnění podmínek přípustnosti dovolání dostatečné parafrázování judikatury či její pouhá slovní individualizace, vzal na straně jedné v úvahu, že tam, kde právní zástupce stěžovatele prokazuje splnění podmínek přípustnosti dovolání s odkazem na "ustálenou judikaturu", měl by být též způsobilý tuto judikaturu individualizovat s odkazem na konkrétní spisové značky či jiným způsobem, který se v praxi ustálil; v případě, kdy dovolání, které tento standard nesplňuje, nelze je považovat za úkon právní služby de lege artis, přičemž je především věcí Nejvyššího soudu, aby rozhodl, zda je v dovolání náležitě vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Na straně druhé Ústavní soud zdůraznil, že Nejvyšší soud v těchto věcech nemůže postupovat příliš formalisticky, což by mohlo nastat, kdyby jako vadné odmítl dovolání vymezující "ustálenou rozhodovací praxi", od níž se měl odvolací soud v rozhodované věci odchýlit, pouze slovním popisem bez uvedení konkrétních spisových značek, je-li možné ji nesporně identifikovat jiným způsobem. Tak se stalo i v tehdy posuzované věci, neboť přípustnost svého dovolání dovolatel zakládal na odkazu na sjednocujícím stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, které aplikovalo nejprve Ministerstvo spravedlnosti a posléze i soudy nižších stupňů, a to v rámci tzv. nosných důvodů, navíc z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že o tom, o jakou právní otázku šlo, a v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neměl Nejvyšší soud pochybnosti.
22. Jak již bylo výše zmíněno, v nyní posuzované věci stěžovatelka "ustálenou rozhodovací praxi" dovolacího soudu obvyklým způsobem, tj. uvedením spisové značky (a data vydání příslušného rozhodnutí) nespecifikovala, k individualizaci této praxe nedošlo ani citací příslušných právních závěrů z konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu tak, aby bylo bez větších obtíží "dohledatelné" v některé z elektronických databází. Otázkou tedy je, zda k takovéto individualizaci postačuje prezentace právního názoru, jež má být (údajně) obsažen v ustálené judikatuře, jak byl dovolatelem vyvozen z judikátů dovolacího soudu.
23. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2109/17 na tuto otázku Ústavní soud odpověděl kladně, přičemž poukázal na konkrétní okolnosti, z nichž všem dotčeným subjektům (včetně dovolacího soudu) muselo být prima facie zřejmé, o jaké rozhodnutí (resp. stanovisko) Nejvyššího soudu mělo jít. V souzené věci tato situace nenastala, neboť ji žádné takovéto (či obdobné) specifické okolnosti nedoprovázely. Je sice možné, že by Nejvyšší soud byl na základě stěžovatelčina odkazu schopen určit, jaká rozhodnutí měla stěžovatelka zřejmě na mysli, nicméně tento postup by vyžadoval vyhledat rozhodnutí dovolacího soudu, která by korespondovala s právními závěry, které stěžovatelka ve svém odkazu předestřela, což předpokládá interpretovat v úvahu připadající judikaturu i obsah stěžovatelkou prezentovaného (a jí zastávaného) právního názoru, který má plynout z "ustálené judikatury". Takovéto posouzení však jde nad rámec (v zásadě jednoduchého) zkoumání náležitostí dovolání, k němuž je oprávněn toliko předseda senátu nebo pověřený soudce (srov. §243f odst. 2 o. s. ř.), resp. je (u tohoto předpokladu přípustnosti) podstatou zkoumání přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., kde o odmítnutí dovolání rozhoduje senát, a to ještě všemi hlasy (§243c odst. 2 o. s. ř.).
24. V této situaci možno připomenout i názor Ústavního soudu vyjádřený ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), dle něhož odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že by si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury dovolacího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám (viz bod 46 cit. stanoviska). Opačný postup by totiž předpokládal zcela nové pojetí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který by se stal v podstatě podnětem pro Nejvyšší soud, aby posuzoval svou judikaturu, aniž by dovolatel měl za povinnost cokoliv v tomto ohledu uvádět. V současné konstrukci dovolání je však ve vazbě na požadavky §241a o. s. ř. třeba formulovat otázku hmotného nebo procesního práva a ve vztahu k ní uvést, v čem je spatřováno naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Teprve jsou-li tyto podmínky splněny, vzniká nárok na to, aby bylo v konkrétní věci (se sjednocujícím dopadem) rozhodnuto. V případě předpokladu přípustnosti, spočívajícího v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání založeno na volném, nikterak nekonkretizovaném odkazu na "ustálenou judikaturu". To by změnilo i úlohu Ústavního soudu, který zde podle platného stavu vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem je přezkoumat, zda byla dodržena ústavní pravidla řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku. Dodržel-li dovolací soud tato pravidla, jak si to ověřil Ústavní soud na základě vyžádaného soudního spisu v posuzovaném případě, nemůže své pochybení stěžovatelka dohánět argumentací a poukazem na splnění předpokladů dovolání až v ústavní stížnosti, neboť tuto argumentaci bylo třeba již adresovat Nejvyššímu soudu, který je k jejímu posouzení příslušný (srov. §239 o. s. ř.). Na tom by nemohlo nic změnit ani to, že by fakticky důvody pro meritorní projednání dovolání existovaly. Nejsou-li však uplatněny včas, a k tomu u příslušného soudu, je to z hlediska Ústavního soudu stejné pochybení jako v případě opožděného nebo vadně podaného jiného opravného prostředku.
25. Ústavní soud proto vzal současně v úvahu, že do určité míry přísné požadavky na obsah dovolání jsou zcela legitimní (viz bod 29 právě uvedeného stanoviska) a že v době podání dovolání šlo o problematiku, k níž se vázala poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Vzhledem k ní stěžovatelce mělo být známo, že v souvislosti s jí uplatňovaným předpokladem přípustnosti dovolání je třeba "ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu" specifikovat, a to označením konkrétních rozhodnutí, s nimiž má být odvolacím soudem přijaté řešení v rozporu. Stěžovatelka tak - patrně omylem - žádné rozhodnutí v dovolání jednoznačně neoznačila, a učinila tak až v ústavní stížnosti. Z těchto důvodu Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu neslo rysy tzv. přepjatého formalizmu, a tudíž že by došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na přístup k (dovolacímu) soudu, naopak to byla stěžovatelka, kdo nedodržel "stanoveného postupu", čímž si možnost projednání podaného dovolání sama uzavřela.
26. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu