ECLI:CZ:US:2019:4.US.3460.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3460/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ilony Dočkalové a 2. Libora Němečka, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2019 č. j. 10 As 198/2019-82, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2019 č. j. 10 As 198/2019-68 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2019 č. j. 31 A 25/2019-95, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2019, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]; zejména z něj nebyla patrná ústavněprávní argumentace pro řízení před Ústavním soudem a stěžovatelé nebyli zastoupeni advokátem (§30, 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelům dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
5. V případě stěžovatelů ke shora uvedenému přistupuje navíc okolnost, že uplatnili námitku podjatosti vůči všem soudcům Ústavního soudu (a dalším osobám z prostředí justice). Touto námitkou se proto Ústavní soud vůbec nezabýval, jelikož o takto pojaté námitce by ani neměl kdo rozhodovat (obdobně viz např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé se opětovně domáhají ochrany svých ústavních práv u orgánu, jehož všechny členy současně hrubě uráží, osočují je velmi vulgárním způsobem z podjatosti a vyslovují jim takto nedůvěru (viz např. tvrzení o tom, že si jejich ústavními stížnostmi "vytírají anální otvor"). Logickým důsledkem vyhovění této námitce podjatosti by totiž bylo vyloučení všech soudců Ústavního soudu a tím nutně i tohoto orgánu jako celku. Pak ovšem není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelé opakovaně podávají ústavní stížnost právě k orgánu, jemuž a priori nevěří a jeho všechny členy soustavně hrubě uráží.
6. Ústavnímu soudu je rovněž známo, že když druhému stěžovateli v minulosti určil lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti, a tuto lhůtu později i prodloužil, nevedlo to k ničemu jinému, než ke stupňování verbální agresivity a vulgarity vůči soudcům (viz např. usnesení ze dne 2. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1920/19).
7. Proto Ústavní soud neakceptoval ani žádost stěžovatelů o stanovení delší lhůty k podání ústavní stížnosti prostřednictvím advokáta určeného Českou advokátní komorou, a to nejen z toho důvodu, že stěžovatelé konkrétní představitele této stavovské organizace titulují opětovně vulgárními výrazy. Ústavní soud zjistil, že Česká advokátní komora zamítla dne 25. 10. 2019 jejich žádost o poskytnutí právních služeb.
8. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj