ECLI:CZ:US:2019:4.US.347.19.1
sp. zn. IV. ÚS 347/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMPEXTA 3000 Ostrava, spol. s r. o., sídlem Soukenická 877/9, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, sídlem Puchmajerova 489/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 2302/2018-604, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2018 č. j. 4 Cmo 144/2017-559 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2017 č. j. 36 Cm 91/2006-514, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Petera Grégra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích základních práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala po vedlejším účastníkovi (jako žalovaném) zaplacení částky 919 151 Kč s příslušenstvím, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 356 611 Kč a České republice částku 5 342 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka (jako zhotovitelka) nesplnila svůj závazek provést dílo - dodat podvozek speciálního hasičského vozu, jehož součástí měl být (ale nebyl) pohon k čerpadlu (PTO), v takovém rozsahu, jak bylo sjednáno ve smlouvě o dílo (tj. včetně PTO), a tudíž jí nevznikl nárok na doplacení ceny díla (§548 odst. 1 obchodního zákoníku).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 16 416 Kč. Dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelka sjednané dílo neprovedla, neboť podvozek sice dodala, ale nikoliv v úpravě sjednané pro speciální letištní zásahové hasičské jednotky, a tudíž jí nevznikl nárok na zaplacení ceny díla. Současně odmítl jako nevýznamné, že vedlejší účastník dne 16. 11. 2005 podepsal předávací protokol k automobilu a 22. 2. 2006 předávací protokol k dokumentům.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že platná právní úprava nerozlišuje mezi "vadami" a "nedodělky" (ve smyslu dodání neúplného díla), a tvrdí, že nebylo-li s vozidlem dodáno PTO, byť bylo dané dílo protokolárně převzato, jde o vadu díla. V takovém případě nastupuje odpovědnost za vady (§324 odst. 3 obchodního zákoníku), kterou v případě smlouvy o dílo upravuje §564 a potažmo §436 až 444 obchodního zákoníku. Podle §439 odst. 4 obchodního zákoníku platí, že trvá-li právo na odstranění vady, a ta dosud odstraněna nebyla, není objednatel povinen platit část ceny díla, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny.
6. Následně stěžovatelka uvádí, že věc má ústavněprávní přesah, v prvé řadě pro právní nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, když obecné soudy nechaly bez povšimnutí ustanovení §548 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku, a tvrdí, že "něco jiného" vyplývá ze zákona (§324 odst. 3 a §439 odst. 4 obchodního zákoníku) i "podkladové smlouvy" (§V bod 11, podle něhož "vady zboží budou posuzovány dle §422-428
a 433-442 obch. zák."). Nepřezkoumatelné má být i napadené usnesení, neboť v něm Nejvyšší soud výslovně uvedl, že má být aplikován §324 odst. 3 obchodního zákoníku, přičemž poukázal na svůj rozsudek ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. 29 Odo 11/2001 (v němž se konstatuje, že "... žalovanému nevznikla povinnost zaplatit zbylou část ceny provedení za dílo"), a současně podpořil právní závěry soudů nižších stupňů, které ovšem uvedené ustanovení neaplikovaly.
7. Nepřezkoumatelná má být dle stěžovatelky i změna právního názoru odvolacího soudu, neboť ve svém kasačním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně, aby se (v souladu s podmínkami §439 odst. 4 obchodního zákoníku) zabýval notifikací vady vedlejším účastníkem, uplatnění nároku z této vady a zánikem nároku na zaplacení části ceny (ve výši slevy), následně (v napadeném rozsudku) svůj názor bez jakékoliv argumentace změnil. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se s její právní argumentací nevypořádaly a že jejich interpretace a aplikace §548 odst. 1 obchodního zákoníku je v rozporu s principy spravedlnosti, neboť by v případě výsledku, který by nebyl zcela v souladu se závazkem zhotovitele, neměl zhotovitel právo na zaplacení jakékoliv částky, přičemž by nebylo rozhodné, zda dílo fyzicky či protokolárně převzal. Chybí zde tedy alespoň přiměřené poměřování vzájemně poskytnutých hodnot, navíc jestliže objednatel není povinen nic platit, právní úpravy obsažené v §439 odst. 4 obchodního zákoníku není třeba. Odmítá přitom pojmový dualismus s tím, že rozdíl mezi fakticitou plnění a obsahem závazku představuje vadu. A jestliže soudy měly na mysli, že právo na zaplacení "části ceny díla" (představované rozdílem mezi dohodnutou cenou a výší potenciální slevy) je něco jiného než "právo na zaplacení ceny díla" podle §548 odst. 1 obchodního zákoníku, pak i přes její nesprávné pojmové vyjadřování je soud povinen (za použití zásady iura novit curia) příslušnou částku přiznat.
8. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, převzal právní úpravu z obchodního zákoníku, přičemž odborná literatura hovoří o převzetí díla s výhradami, což pojmově předpokládá notifikaci vad, a aktuálně platí, že při převzetí díla s vadami objednatelem nastupuje prostřednictvím §2615 odst. 2 aplikace §2108 občanského zákoníku, tedy opět princip přiměřené potenciální slevy pro případ neodstranitelné vady, a upozorňuje na společenské dopady daného právního názoru. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka tvrdí, že soudy byly povinny nejdříve vyřešit právní otázku rozsahu možného nároku na slevu z ceny a logicky se měly zabývat případnými protinároky vedlejšího účastníka, k čemuž však nedospěly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížnost je založena na vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly §548 odst. 1 obchodního zákoníku, tedy podústavní právo, přičemž stěžovatelka, dovolávajíc se §324 odst. 3 a §439 odst. 4 ve spojení s §564 obchodního zákoníku, tvrdí, že došlo-li k převzetí díla objednatelem, vzniká zhotoviteli nárok na zaplacení jeho ceny, pouze objednatel do doby odstranění vad díla není povinen platit část ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny. Obecným soudům (ve stručnosti řečeno) stěžovatelka vytýká, že v daném ohledu postupovaly svévolně, neboť se náležitě nevypořádaly s její argumentací.
12. Ústavní soud musí v prvé řadě vzít v úvahu, že právní názor, dle něhož nárok na zaplacení ceny díla vzniká (až) řádným provedením díla, Nejvyšší soud zastává konstantně, po dobu mnoha let, přičemž na danou skutečnost upozorňovala hojně citovaná odborná literatura (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1191) s tím, že povinnost zaplacení ceny díla lze vázat na jeho předání, ale že si toto musí smluvní strany sjednat ve smlouvě. Stěžovatelce tedy mělo být známo, jaké právní důsledky mohou nastat, nebudou-li podmínky vzniku práva na úhradu ceny díla ve smlouvě o dílo upraveny odchylně od dispozitivního ustanovení §548 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku. Naopak z hlediska vedlejšího účastníka by za tohoto stavu případný zásah Ústavního soudu značně kolidoval se zásadou předvídatelnosti práva, zvláště jestliže tento soud právní názor obecných soudů z hlediska jeho ústavní konformity nezpochybnil [srov. usnesení ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 731/06 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. O daném zásahu by pak bylo možné uvažovat, nemohlo-li by zhotoviteli díla vzniknout právo na zaplacení ceny díla za žádných okolností (tedy pokud odpovídalo skutečnosti stěžovatelčino tvrzení, že by objednatel nebyl povinen platit vůbec nic, resp. že by získal "100% slevu"). Obecné soudy však dospěly k závěru, že žaloba je "pouze" předčasná, resp. že v řízení stěžovatelka neprokázala své tvrzení o tom, že dílo již nemůže dokončit v důsledku jednání vedlejšího účastníka a že tedy nastala "nemožnost plnění". Přitom v daném ohledu žádné námitky v ústavní stížnosti vzneseny nebyly. Navíc nelze pominout, že daný právní názor nebyl Nejvyšším soudem vysloven bezdůvodně, resp. svévolně, nýbrž v reakci na změnu právní úpravy (srov. již zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 731/06), cílem které bylo v zájmu ochrany objednatele "donutit" zhotovitele dokončit své dílo tak, aby nemělo vady. Použití §439 odst. 4 obchodního zákoníku pak dle všeho připadá v úvahu za situace, kdy je smluvními stranami sjednána splatnost ceny díla v návaznosti na jeho předání (viz Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z., a další: Obchodní zákoník, Komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2009, komentář k §548). Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že by daná úprava byla "zbytečná", pouze se neuplatní v případech, jako je tento.
14. Ústavní soud si je vědom toho, že výše předestřený právní názor Nejvyššího soudu byl podroben odborné kritice, a to ze stejných důvodů, jaké uplatňuje stěžovatelka v ústavní stížnosti [viz Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník, VI. Závazkové právo, Zvláštní část (§2055-3014), Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014,
str. 1089-1091, bod 7]. V této literatuře se ale současně poukazuje na to, že nová právní úprava je odlišná, a dosavadní judikatura není tudíž neaplikovatelná, resp. že odstraňuje výše uvedené výkladové obtíže (body 3, 6 a 8), takže stěžovatelkou zmíněné obavy z dalšího judikaturního vývoje, resp. masových negativních dopadů na smluvní vztahy v případě, že by Nejvyšší soud na svém právním názoru setrval, se (už jen) z tohoto důvodu jako podložené nejeví, k čemuž dlužno dodat, že i v tomto komentáři se poukazuje na to, že se účastníci daných právní úkonů dokázali s právním názorem Nejvyššího soudu "vyrovnat" (bod 9).
15. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu