ECLI:CZ:US:2019:4.US.3485.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3485/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 5683/2017-252, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26 Co 91/2017-184, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Ivany Štěpánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud jako soud odvolací nadepsaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 10. 2016, č. j. 25 C 8/2016-146, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici (bývalá manželka), kterou se domáhal určení, že je z 1/3 spoluvlastníkem nemovitých věcí. Stěžovateli se podle obou soudů nepodařilo unést důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že spoluvlastnický podíl nabyl jako nezletilý v roce 1982 platnou a účinnou darovací smlouvou od svých rodičů a že tedy následně v roce 2000 nemohla jeho matka platně vlastnické právo k nemovitostem jako celek převést na vedlejší účastnici darovací smlouvou, jelikož nemohla převést více práv, než kterými disponovala.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady, neboť se stěžovateli nepodařilo kvalifikovaně vymezit důvod přípustnosti - na podporu svého právního náhledu neuvedl žádnou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Nejvyšší soud podle svého odůvodnění nepostupuje přepjatě formalisticky, trvá-li na dodržení formálních náležitostí dovolání a nezkoumá-li z moci úřední správnost rozhodnutí odvolacího soudu (z judikatury Ústavního soudu shodně např. nález ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní hodnocení věci - on i jeho rodiče jako účastníci darovací smlouvy byli vždy přesvědčeni o převodu spoluvlastnického podílu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud porušil jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod, neprojednal-li jeho dovolání meritorně; podle něj je třeba přihlédnout k individuálnímu rozměru případu a soudy mají rozhodovat v souladu s ideou spravedlnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jak konkrétně formální náležitosti dovolání splnil a v čem pochybení Nejvyššího soudu mělo spočívat (pokračující polemika se závěry nalézacího a odvolacího soudu není řádně vymezeným dovolacím důvodem), nepovažoval Ústavní soud za nutné s ohledem na zvláštní režim předběžného (kvazimeritorního) posouzení "přijatelnosti" ústavní stížnosti (viz §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) žádat k posouzení samotné dovolání stěžovatele. Dovolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a po této stránce mu není co vytknout - stěžovatel nijak nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považoval za splněný. Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je jeho povinností, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. V části směřující proti usnesení dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal dostupné procesní prostředky efektivně. S odkazem na uvedený závěr je třeba ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu