ECLI:CZ:US:2019:4.US.3491.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3491/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o věci ústavní stížnosti stěžovatelky: DELTA CENTER, a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306, Praha 7, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Cdo 1764/2016-626, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání, kterým stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 69 Co 146/2015-574, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 27 C 157/2013-467, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se na vedlejším účastníkovi (žalovaný) domáhala zaplacení částky celkem 282.248.315,16 Kč, představující slevu z nájemného a náhradu škody. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a zásada rovnosti účastníků řízení. Vyjádření k dovolání stěžovatelky podal vedlejší účastník k Nejvyššímu soudu 1. 4. 2016. Stěžovatelce však bylo zasláno na vědomí až 24. 8. 2017, tedy poté, kdy již bylo dne 14. 8. 2017 napadené usnesení Nejvyššího soudu vydáno. Uvedeným postupem byla stěžovatelce ze strany Nejvyššího soudu odňata možnost se s argumenty vedlejšího účastníka náležitě seznámit a vyjádřit se k nim. Stěžovatelka k tomu uvádí, že by se zejména opětovně a podrobněji vyjádřila k otázce významu odkazu stran v uzavřené smlouvě na jiný právní předpis, neboť posouzení této otázky je podle ní stěžejní pro její nárok na přiznání slevy z nájemného. A dále by se opětovně vyjádřila také ke všem již dříve tvrzeným skutečnostem, které vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále namítá, že Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu ze dne 7. 9. 2016 na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze a v odůvodnění napadeného usnesení pouze konstatoval, že jej neshledal důvodným a nerozhodoval o něm, a to v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že takovou praxi Nejvyššího soudu označil Ústavní soud za protiústavní v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že její návrh na odložení vykonatelnosti byl odůvodněn hrozbou závažné újmy, spočívající v jí uložené povinnosti zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.858.987,60 Kč. Nerozhodl-li Nejvyšší soud o tomto návrhu stěžovatelky ani po téměř jednom roce od jeho podání, porušil tím právo stěžovatelky na rozhodnutí soudu bez průtahů a tím i její právo na spravedlivý proces a rovné zacházení.
II.
Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2019 uvedl, že okolnost, že stěžovatelka nestihla před rozhodnutím o dovolání doručit Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání, nemohla mít na rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný vliv. Ke skutečnostem, které dovolatelka neuvedla ve svém dovolání a uvedla by je nově až v replice, by dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přihlížet a se skutečnostmi, které byly obsahem spisu, včetně obsahu dovolání, se dovolací soud obeznámil. O návrhu stěžovatelky na odklad dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval v souladu se svou tehdejší praxí, která byla později změněna nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 18. 4. 2019 uvedl, že dovolání musí být podáno v souladu s podmínkami občanského soudního řádu, včetně řádně vymezených a způsobilých dovolacích důvodů. Jinak dovolací soud dovolání odmítne, protože nejsou splněny zákonem stanovené podmínky jeho přípustnosti. Pozdější vyjádření žádné ze stran na to nemá vliv. Podle vedlejšího účastníka není také jasné, v jakém směru se chtěl stěžovatel v reakci na vyjádření vedlejšího účastníka vyjádřit. V této souvislosti vedlejší účastník upozorňuje, že dovoláním nelze napadnout správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a další vyjádření stěžovatelky k těmto tématům tedy nemohlo nijak přispět k dalšímu objasnění věci z hlediska předmětu dovolacího řízení. Podle vedlejšího účastníka z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že cílem požadavku na přeposlání vyjádření či repliky druhé straně sporu je, aby druhá strana byla seznámena s argumenty protistrany a mohla se k nim vyjádřit, a to pokud lze očekávat, že vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod a Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl. Otázka přípustnosti dovolání je vymezena procesním právním předpisem a její řešení není otevřeno diskuzi. Replika stěžovatelky k podání vedlejšího účastníka proto nemohla mít na výsledek sporu žádný vliv.
K námitkám stěžovatelky, týkajícím se jejího návrhu na odklad vykonatelnosti, vedlejší účastník uvádí, že pokud jde o náklady řízení, které je stěžovatelka povinna uhradit na základě pravomocného rozsudku, stěžovatelka nikdy nepožádala např. o splátkový kalendář; neučinila tak ani poté, kdy jí byla ze strany vedlejšího účastníka sdělena platební spojení k úhradě dlužných částek. Jedinou reakcí stěžovatelky bylo potvrzení ze strany jejího právního zástupce, že jí platební údaje předal. Dále již nenásledovala žádná odezva. Po další upomínce bylo po uplynutí dalšího půl roku v červnu 2016 přistoupeno k exekučnímu vymáhání. Následně stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Vedlejší účastník se obává, že případný kasační zásah Ústavního soudu na obranu práva stěžovatelky, které je dle názoru vedlejšího účastníka čistě teoretického a iluzorního charakteru, nebude mít za důsledek nic jiného, než další nárůst výloh za náklady řízení, což není v zájmu ani jedné ze stran předmětného sporu.
Stěžovatelka ve své replice ze dne 13. 5. 2019 k vyjádření Nejvyššího soudu uvádí, že pokud Nejvyšší soud nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, byla taková praxe protiústavní i před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3425/16. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka zdůrazňuje, že její dovolání neobsahovalo pouze polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, ale i řešení právních otázek. Dále stěžovatelka poukázala na to, že vedlejší účastník se ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelky věnoval také otázce aplikace zákona č. 116/1990 Sb. Jde přitom o otázku, která měla význam pro rozhodnutí o dovolání. K vyjádření vedlejšího účastníka k dalším okolnostem případu stěžovatelka namítá, že chování vedlejšího účastníka, které vyústilo v silové převzetí předmětné tržnice, bylo příkladem zneužití práva a manipulace.
III.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
K námitce stěžovatelky, že neměla možnost reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka k jejímu dovolání, Ústavní soud předesílá, že si je vědom obecného požadavku, aby v souladu se zásadou kontradiktornosti byla oběma stranám řízení dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu, s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim [viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, Reports 1997-1, str. 108, §24, ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, Reports 1997-II, str. 436, §33, ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 61811/00]. Možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou podkladem pro soudní rozhodnutí, musí mít strany řízení tím spíše, neprobíhá-li ve věci veřejné projednání a strany nejsou slyšeny ústně. Porušení zásady kontradiktornosti tím, že stranám není dána příležitost vyjádřit se k argumentaci protistrany, je proto způsobilé založit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. dále rozsudky ESLP ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §30-32; ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, §26-29, ze dne 27. 4. 2010 ve věci Hudáková a další v. Slovensko, stížnost č. 23083/05), tj. práva na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu lze uvést např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), či nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627).
Ústavní soud však současně připomíná, že závěry o porušení ústavních práv nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy v souvislosti s posouzením konkrétních okolností případu. Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného dovolání je zřejmé, že případná replika stěžovatelky by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohla nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování dovolacího soudu, nemůže takový postup Nejvyššího soudu dosahovat ústavněprávní intenzity (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3519/13). Současně také platí, že ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)]. Za účelem posouzení ústavní stížnosti z těchto hledisek si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 157/2013 a dospěl k následujícímu.
V kontextu projednávané věci je třeba uvést, že vyjádření vedlejšího účastníka zahrnovalo především argumentaci již v řízení konzistentně uplatňovanou a stěžovatelce dostupnou, vedlejší účastník zejména rekapituloval předchozí průběh řízení a závěry prvostupňového i odvolacího soudu, na které při své argumentaci odkazoval, a to i ve vztahu k otázce aplikace zákona č. 116/1990 Sb. Stěžovatelka navíc ve své ústavní stížnosti ani neupřesnila, jakou další argumentaci způsobilou determinovat výsledek dovolacího řízení mohla v replice k tomuto vyjádření podat, pouze obecně naznačuje, jakých otázek by se její argumentace týkala (to platí i pro její repliku ze dne 13. 5. 2019). V posuzovaném případě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci tak Ústavní soud v souvislosti s danou námitkou stěžovatelky žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud včas nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti. Ve srovnání se stěžovatelkou odkazovaným nálezem je situace nyní odlišná v tom, že Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky již rozhodl (ústavní stížnost, jež vyústila v citovaný nález, byla naopak podána před rozhodnutím Nejvyššího soudu, proto také Ústavní soud Nejvyššímu soudu přikázal, aby v porušování práva nepokračoval). Nezbývá proto, než stěžovatelku odkázat na postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelce se může ochrany práv dostat právě skrze žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení ze dne 21. 1.2019, sp. zn. II. ÚS 3649/18).
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu