ECLI:CZ:US:2019:4.US.355.19.1
sp. zn. IV. ÚS 355/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MUDr. Jany Postlerové a Ing. Milana Postlera, zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3088/2018-163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018 č. j. 62 Co 455/2017-133 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2017 č. j. 4 C 301/2016-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvého stupně") na základě negatorní žaloby souseda stěžovatelů (vedlejšího účastníka) týkající se imisí hluku uložil ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelům jako žalovaným povinnost zdržet se šíření hluku ve formě hlasité hudby nebo jiného zvuku audio či audiovizuálních zařízení z jejich bytu do bytu vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konkrétně stěžovatelé tvrdí vadu opomenutých důkazů a tvrdí, že navrhli provedení několika důkazů, přičemž soud provedl pouze tři. Další čtyři opomenul, konkrétně šlo o potvrzení Písecké zdravotní, a. s. týkající se zaměstnání stěžovatelky, resp. pracovní smlouvy stěžovatelky a dále potvrzení Vysoké školy ekonomické týkající se úvazku stěžovatele, jakož i evidenční listy pracovní doby stěžovatele.
Dále pak stěžovatelé tvrdí nedostatečné vypořádání se s jejich námitkami ze strany obecných soudů. Stěžovatelé podrobně rozvádějí, že namítali rozpory mezi žalobou a výpověďmi svědků, rozpory ve výpovědích svědků navzájem, rozpory mezi výpověďmi svědků a listinnými důkazy, dále namítali absenci objektivního důkazu o tom, že jsou původci hluku, resp. skutečnost, že nebyla zjištěna situace v bytě vedlejšího účastníka, ani to, který ze stěžovatelů má být původcem hluku.
Stěžovatelé pak uvedené námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav podrobně rozvádí a tvrdí, že se soudy s jejich argumentací nevypořádaly vůbec nebo dostatečně, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces a napadená rozhodnutí nesou znaky libovůle.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o první námitku opomenutých důkazů, nelze stěžovatelům přisvědčit. Soud prvého stupně měl na základě řady výpovědí svědků postaveno na jisto, že hluk vychází z bytu stěžovatelů, tudíž důkazy o výši úvazku stěžovatelů v zaměstnání, resp. pracovní době stěžovatelů, které měly prokázat, že se stěžovatelé přes den v bytě nezdržují, nebyly způsobilé prokázat nic, co by zvrátilo výše uvedená skutková zjištění.
Odvolací soud se s odvolací námitkou stěžovatelů týkající se tvrzeného vadného dokazování řádně vypořádal, když výslovně uvedl, že "navrhované důkazy, týkající se pracovního poměru žalovaných, nebyly způsobilé prokázat žádnou z právně významných skutečností a jejich provádění by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení". Z obou napadených rozhodnutí se podává poměrně podrobně zjištěný skutkový stav svědčící o šíření hluku z bytu stěžovatelů, tudíž uvedenému postupu soudů nelze ničeho vytknout, neboť bylo zdůvodněno, že provedení dalších navržených důkazů je nadbytečné a pro rozhodnutí sporu irelevantní. O opomenuté důkazy ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)] proto v nyní posuzovaném případě nejde. V tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
Další námitky stěžovatelů pak směřují výhradně vůči zjištěnému skutkovému stavu, resp. nedostatečnému vypořádání se s argumentací stěžovatelů předkládanou v řízení před obecnými soudy. Ani této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího plyne, že soudy věnovaly zjištění skutkového stavu, včetně argumentace stěžovatelů, dostatečnou pozornost, přičemž námitkami stěžovatelů týkajícími se nedostatečně zjištěného skutkového stavu se podrobně zabýval již odvolací soud.
Ústavní soud zde připomíná, že provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou uvedenou vadu neshledal.
Ústavní soud pro úplnost též připomíná, že právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008), naopak, závěr soudu o nedůvodnosti některé z námitek je možné dovozovat i z jiných závěrů soudů, resp. celkového hodnocení důkazů. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), bod 68].
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu