ECLI:CZ:US:2019:4.US.3554.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3554/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Bartoše, zastoupeného Mgr. Šárkou Schneiderovou, advokátkou v Ústí nad Labem, Masarykova 643/72, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2018, č. j. 20 Cdo 2097/2018-2027, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2017, č. j. 14 Co 1119/2016-1891, Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2016, č. j. 49 E 59/2001-1606, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. září 2016, č. j. 49 E 59/2001-1609, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a dále a) statutárního města Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8a, b) Valérie Herbrikové a c) A - Trading, a. s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti se podává, že na majetek stěžovatele a vedlejší účastnice b) je vedena exekuce k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka a). Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl udělen příklep na vydražené nemovitosti vedlejšímu účastníkovi c). Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") pro vady spočívající v nevymezení jeho přípustnosti.
Ve svém podání stěžovatel plně odkazuje na obsah přiloženého dovolání z 6. 3. 2018 a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání a jeho rozhodnutí považuje za formalistické. Stěžovatel se před obecnými soudy neúspěšně domáhal započtení své pohledávky vůči oprávněnému. Soudy dospěly k závěru, že pohledávka je nejistá a neurčitá, a proto není vhodná k započtení; stěžovatel je však přesvědčen, že exekuce měla být na základě započtení pohledávky zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje přepjatý formalismus, který vedl k tomu, že mu byla odepřena soudní ochrana garantovaná článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo porušeno i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval "v otázce, zda je možné na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (v otázce sporného započtení pohledávek) použít novou právní úpravu, tedy právní úpravu dle zákona č. 89/2012 Sb., tedy "nový" občanský zákoník, či zda jsou takové právní vztahy i nadále upraveny zákonem č. 40/1964 Sb., tedy "starý" občanský zákoník. Stěžovatel má za to, že taková otázka buď již byla řešena prostřednictvím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v tom případě se od ní obecné soudy odchýlily), nebo jde o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena."
Z uvedené citace ústavní stížnosti je patrno, že právě na případ stěžovatele závěry citovaného stanoviska Ústavního soudu dopadají. Jednak předestřená otázka nebyla v dovolání formulována uvedeným způsobem (z dovolání lze jen implicitně vyčíst, že odvolací soud měl pochybit aplikací nesprávného znění dotčené právní úpravy), dále není možné přípustnost dovolání vymezovat dvěma protichůdnými důvody. Byl-li stěžovatel přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak bylo jeho povinností označit konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit. V takovém případě však stěžovatel nemůže zároveň tvrdit, že jím předestřená otázka dosud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla.
Dovolací soud proto rozhodl správně, konstatoval-li ve svém rozhodnutí, že stěžovatel nijak nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považoval za pro něj splněný. Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a zákonem stanovený postup dovolacího soudu nepovažuje za výraz přepjatého formalismu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. 4. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti usnesení dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle kterého, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal dostupné procesní prostředky efektivně. S odkazem na uvedený závěr Ústavní soud ve vztahu k napadeným usnesením krajského a okresního soudu odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu