ECLI:CZ:US:2019:4.US.3654.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3654/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Olgou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Charbinská 199, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 165/2018-48 ze dne 23. srpna 2019, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 60 Ad 11/2018-29 ze dne 12. listopadu 2018 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-UM/2782/14/4S-LBK ze dne 20. června 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") změnilo rozhodnutím č. j. MPSV-UM/2782/14/4S-LBK ze dne 20. června 2014 rozhodnutí Úřadu práce - krajské pobočky v Liberci č. j. 27662/2014/LIB ze dne 14. února 2014 tak, že stěžovatelku uznal osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III. a přiznal jí příspěvek na péči ve výši 8 000 Kč měsíčně. Proti rozhodnutí MPSV podala stěžovatelka dne 31. ledna 2017 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který však usnesením č. j. 42 C 25/2017-91 ze dne 18. září 2018 řízení o žalobě zastavil a poučil stěžovatelku o možnosti podat správní žalobu ke správnímu soudu.
2. Na základě poučení Obvodního soudu pro Prahu 2 podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ji odmítl napadeným usnesením pro opožděnost. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí MPSV bylo stěžovatelce doručeno již dne 20. června 2014, a dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby tudíž uplynula 20. srpna 2014. Stěžovatelkou vznesené odkazy na ustanovení občanského zákoníku týkající se běhu promlčecí lhůty krajský soud považoval za bezpředmětné, jelikož jde o ustanovení ze své povahy hmotněprávní; z důvodu nenaplnění podmínek pro meritorní posouzení žaloby krajský soud neučinil žádné kroky k případnému ustanovení advokáta stěžovatelce. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ads 165/2018-48 ze dne 23. srpna 2019 zamítl jako nedůvodnou. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka měla reálnou možnost se s rozhodnutím MPSV seznámit i přes její mentální postižení, a to prostřednictvím jejího zmocněnce, který předmětné rozhodnutí dne 20. června 2014 osobně převzal a který stěžovatelku zastupoval v řízení o příspěvku na péči i v odvolacím řízení u MPSV.
3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11, 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
4. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy porušily její právo na soudní ochranu tím, že chybně posoudily okamžik, kdy se stěžovatelka mohla s rozhodnutím MPSV seznámit a kdy proti němu mohla podat správní žalobu. Vhledem ke svému zdravotnímu stavu tak stěžovatelka mohla učinit nejdříve dne 31. ledna 2017, kdy se o této možnosti dozvěděl její syn, který jí byl později ustanoven jako opatrovník. Podle stěžovatelky správní soudy rovněž porušily její právo být přítomna projednání své věci a právo být slyšena, jelikož jí krajský soud v řízení neustanovil advokáta a ani ve věci nenařídil jednání. MPSV i správní soudy dále nerespektovaly stěžovatelčino právo na ochranu majetku, jelikož stěžovatelka měla legitimní očekávání, že bude uznána osobou závislou na pomoci jiné fyzické pomoci ve IV. stupni závislosti a že jí bude náležet příspěvek na péči ve výši 12 000 Kč, a to již od doby, kdy podala žádost o příspěvek na péči.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu, jde o návrh zjevně neopodstatněný; v části, v níž směřuje proti rozhodnutí MPSV, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomoci nespadá možnost instančního přezkumu soudních rozhodnutí - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů připadá v úvahu pouze v případech, ve kterých zásah do základních práv a svobod jedince dosáhl intenzity neslučitelné s předpisy ústavního pořádku, stejně jako v případech, v nichž řízení před obecnými soudy nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a ve kterých jej jako celek nelze pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Správní soudy řádně a logicky odůvodnily, proč byla žaloba podána stěžovatelkou opožděně. Nejvyšší správní soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení vedeném MPSV řádně zastoupena svým synem, který se později stal jejím opatrovníkem. Jelikož se s rozhodnutím měla možnost seznámit prostřednictvím svého zmocněnce již ode dne 20. června 2014, kdy zmocněnec rozhodnutí osobně převzal, posoudily správní soudy opožděnost žaloby v souladu se zákonem i ústavněprávními požadavky.
8. Odmítl-li krajský soud žalobu stěžovatelky bez nařízení jednání, aniž by se zabýval nutností jí ustanovit advokáta, je takový postup ústavně konformní. Poskytnutí právní pomoci může být omezeno nejen v závislosti na finanční situaci účastníka, ale rovněž ve vztahu k jeho vyhlídce na úspěch v daném řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. 5. 2005 č. 68416/01, §62). Posoudil-li krajský soud žalobu stěžovatelky jako zjevně opožděnou, nebylo třeba o její žádosti samostatně rozhodovat. Náležitá ochrana práv stěžovatelky, jakožto osoby se zdravotním postižením, uvedeným postupem dotčena nebyla.
9. Tvrzené porušení stěžovatelčina legitimního očekávání, resp. jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, je pouhou polemikou s výkladem podústavního práva, který provedlo MPSV ohledně výše příspěvku na péči. V této části ústavní stížnosti jde o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka proti předmětnému rozhodnutí MPSV řádně a účinně nevyčerpala procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Platí totiž, že řádným vyčerpáním procesních prostředků se rozumí situace, kdy byl prostředek k ochraně práva podán v souladu se zákonnými podmínkami pro jeho uplatnění, a to např. z hlediska formy, obsahu, lhůt, povinného zastoupení, ale i splnění poplatkové povinnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2635/19 ze dne 3. 9. 2019), což je projevem principu subsidiarity ústavní stížnosti. Jelikož stěžovatelka nesplnila podmínky pro meritorní projednání správní žaloby - nepodala žalobu včas, nastává z procesního hlediska stejná situace, jakoby žalobu nepodala vůbec (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 125/15 ze dne 3. 2. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2622/19 ze dne 10. 9. 2019).
10. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a krajského soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující vůči rozhodnutí vedlejšího účastníka byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu