ECLI:CZ:US:2019:4.US.3655.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3655/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 25 Cdo 1749/2018-352, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2017 č. j. 56 Co 600/2016-291 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. října 2016 č. j. 23 C 567/2010-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Templová 747/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně mělo dojít k zásahu do jeho majetku v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také byl porušen zákaz libovůle rozhodování garantovaný čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 23 C 567/2010 se podává, že tento soud rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal na vedlejší účastnici (jako žalované) zaplacení částky 331 306 Kč s příslušenstvím a dále uložení povinnosti hradit mu počínaje dnem 1. 1. 2012 měsíční náhradu ušlého zisku ve výši 9 310 Kč do 65 let věku nebo do přiznání nároku na starobní důchod (výrok I), a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 147 136 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť stěžovateli nárok na náhradu škody, resp. na pojistné plnění z titulu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2011) a po pracovní neschopnosti v podobě měsíční renty (za období od 1. 1. 2012 do budoucna) podle §445 až 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nevznikl. Odůvodnil to tím, že stěžovatelem udávané poškození páteře, kyčlí a levého kolene (resp. tímto onemocněním způsobená pracovní neschopnost) nemá souvislost s úrazem, k němuž došlo při dopravní nehodě dne 23. 10. 2001, zaviněné V. S., při níž zemřela stěžovatelova manželka a stěžovatel i jeho děti byli zraněni, a že ani z hlediska neurologického a psychiatrického není současný stěžovatelův zdravotní stav jednoznačným následkem této nehody, neboť stěžovatel se se svými psychickými problémy léčil nepravidelně, léčbu přerušoval, k léčení se dostavoval sporadicky, nedodržoval léčebné režimy a termíny kontrol.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů "prvostupňového" řízení ve výši 20 000 Kč, a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 10 000 Kč. Krajský soud rovněž uzavřel, že ortopedické problémy nesouvisí s dopravní nehodou, ale jsou spojeny s degenerativními změnami, neshledal ani příčinnou souvislost mezi jeho zdravotním stavem z psychiatrického pohledu a dopravní nehodou, přičemž za zásadní považoval to, že stěžovatel od roku 2005 zcela rezignoval na odbornou psychiatrickou léčbu, a tudíž nemůže tvrdit, že jeho psychický stav v rozhodném období byl přes podstoupenou neúspěšnou léčbu nepříznivý, a zcela ho tak vyloučil z možnosti podnikat či pracovat formou závislé činnosti.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí ve svém podání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a proto dospěl k závěru, že jeho dovolání trpí vadou, pro kterou v něm nelze pokračovat (blíže viz sub 11).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že především krajský soud rozhodl nepředvídatelně, resp. překvapivě, když učinil od okresního soudu odlišné skutkové a právní závěry, a to v rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně má jít o diagnostikování nemoci až v roce 2008, jak plyne z "ústavního" znaleckého posudku Psychiatrického centra Praha z roku 2010. Závěr, že rezignoval na odbornou léčbu, je v nesouladu s tím, že psychické onemocnění bylo u něho shledáno až v roce 2008. Dle stěžovatele nemůže obstát ani závěr okresního soudu, že není dána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a jeho zdravotním stavem, přičemž namítá, že odvolací a dovolací soudy takové "překvapivé stanovisko" nepřezkoumávaly.
6. Krom toho stěžovatel nepovažuje napadené rozhodnutí (pozn.: zřejmě krajského soudu) za řádně odůvodněné. Znovu zmiňuje údajně rozdílný pohled na posouzení zcela totožných skutkových zjištění, přičemž tvrdí, že na to nemohl nijak reagovat, neboť mu nebyl dán prostor k vyjádření zejména ohledně odlišného hodnocení příčinné souvislosti, přičemž se dovolává mj. nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 537/06 (N 140/46 SbNU 357). Obecným soudům vytýká tzv. přepjatý formalizmus s tvrzením, že absence zmíněné příčinné souvislosti je v rozporu se závěry výše označeného znaleckého posudku, resp. že závěry krajského soudu jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a (neúplně) provedeným dokazováním. Řádné odůvodnění předpokládá, že z něho vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tomuto předpokladu však rozhodnutí obecných soudů neodpovídají, zejména nejsou nijak hodnoceny skutkové okolnosti týkající se zjištění nemoci až v roce 2008 a - v návaznosti na to - následného vývoje a prognózy zdravotního stavu, s nimiž má být dle stěžovatelova názoru v extrémním nesouladu závěr krajského soudu, že rezignoval na odbornou léčbu. Znovu poukázal na znalecké zjištění depresivní poruchy a dále na její nesnadnou ovlivnitelnost jakoukoliv léčbou. Stěžovatel také namítl, že se obecné soudy nijak nezabývaly (pozn.: zřejmě provedenými důkazy či důkazními návrhy), resp. řádně neodůvodnily neprovedení celé řady důkazů, které opakovaně navrhoval, konkrétně pak mělo jít o důkaz výše uvedeným znaleckým posudkem, jakož i o doplnění tohoto posudku.
7. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že věc byla přidělena senátu 32 Cdo, a až po několika měsících došlo ke změně tohoto senátu na senát 25 Cdo. Tuto změnu stěžovatel považuje na nepřípustnou a neodůvodněnou, přičemž předpokládá, že se prvně uvedený senát jeho věcí meritorně zabýval, aniž by shledal jakékoliv formální závady, a to na rozdíl od senátu 25 Cdo, který rozhodl "nedůvodně ryze formalisticky". Stěžovatel se přitom odvolává na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319) a ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, (přinejmenším) směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že v dovolacím řízení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, což spatřuje ve skutečnosti, že jeho věc byla nejprve přidělena jinému senátu (32 Cdo) než tomu, který o jím podaném dovolání rozhodl (25 Cdo). Jak ale sám stěžovatel uvádí, byť tuto změnu senátu označuje za "neodůvodněnou", jejím důvodem bylo přidělení věci tak, aby bylo v souladu s tehdy platným rozvrhem práce. Stěžovatel přitom netvrdí, že by přidělení věci senátu 25 Cdo bylo chybné, a ani Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud při přidělení věci postupoval svévolně, v rozporu s právem na zákonného soudce, neboť z rozvrhu práce Nejvyššího soudu plyne, že tento senát rozhodoval mj. "o dovoláních ve věcech sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy včetně přímých nároků proti pojišťovně", zatímco senát 32 Cdo rozhodoval mj. o dovolání ve věcech "sporů z pojištění i v neobchodních vztazích", pokud se o nich nerozhodovalo mj. v soudním oddělení 25 Cdo.
11. Dále stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud postupoval "formalisticky", když jeho dovolání pro vady odmítl. Z napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud stěžovateli vytkl, že v dovolání neuvedl, v čemž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a že jeho dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí však lze vyvodit, že dovolání bylo - v konečném důsledku - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel uplatnil jiný než zákonem stanovený (přípustný) dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť namítal nesprávné skutkové posouzení věci (od čehož odvíjel i její nesprávné právní posouzení) a případně vady řízení.
12. Jde-li o samotné důvody odmítnutí dovolání, stěžovatel v ústavní stížnosti příslušné závěry Nejvyššího soudu, dle nichž stěžovatel dovolání podal z nepřípustného důvodu, v podstatě nijak nereflektuje, a tudíž není zřejmé, v čemž měl namítaný "formalizmus" spočívat. Dovolává-li se stěžovatel v této souvislosti nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 281/04 a II. ÚS 1226/17, v ústavní stížnosti se nepodává, jak by se právní názory v nich vyslovené měly projevit v poměrech věci nyní posuzované, a není to zřejmé Ústavnímu soudu ani jinak, neboť v prvně uvedeném rozhodnutí se k otázce způsobilého dovolacího důvodu vůbec nevyjadřoval a ve druhém se tohoto tématu dotkl jen okrajově, neboť předmětem jeho posouzení bylo, zda podané dovolání mělo zákonem stanovené náležitosti, konkrétně zda v něm stěžovatel řádně vymezil důvod a předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř., či nikoliv.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by byla ústavní stížnost v této části jakkoliv opodstatněná (a je tudíž napadeným usnesením Nejvyššího soudu vázán). Je-li pak z výše uvedeného patrno, že stěžovatel podal dovolání, nicméně v takové podobě, že jej Nejvyšší soud nemohl (kvazi)meritorně projednat, Ústavní soud z toho ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti v souladu se svou ustálenou judikaturou [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)] vyvozuje, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel tento poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, příp. mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu řádně "nevyčerpal".
14. I kdyby však Ústavní soud shledal v dané věci dovolání procesním prostředkem tzv. neefektivním, ve výsledku tohoto řízení se to nemohlo projevit. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání právě pro uvedenou vadu, Ústavní soud proto v této souvislosti posoudil, zda námitky stěžovatele proti rozhodnutím soudů nižších stupňů jsou založeny právě na této ("skutkové") argumentaci a zda lze proto přisvědčit závěrům Nejvyššího soudu, a zda je závěr, že stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny namístě. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel především vyslovuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž se řádně se svými psychickými problémy neléčil (jak uvedl krajský soud - "od roku 2005 zcela rezignoval na odbornou psychiatrickou léčbu"). V této souvislosti namítá, že psychické onemocnění bylo u něho diagnostikováno až v roce 2008, přičemž poukazuje na posudek znaleckého ústavu - Psychiatrického centra Praha ze dne 13. 12. 2010, který byl vypracován pro účely jiného řízení vedeného u okresního soudu.
15. Ústavní soud z tohoto posudku, resp. jeho závěru zjistil, že u stěžovatele došlo v souvislosti se zmíněnou autonehodou k rozvoji psychických obtíží pod obrazem posttraumatické stresové poruchy a postupně došlo i k rozvoji příznaků depresivní poruchy, přičemž začátek posledně uvedených obtíží nelze přesně datovat, prokazatelně byly depresivní příznaky přítomny v lednu 2008 při vyšetření ve "FN Bulovka". Stěžovatel z toho vyvozuje, že nastal případ tzv. extrémního rozporu mezi tímto důkazem a zmíněným skutkovým závěrem, což zdůvodňuje v podstatě tím, že bylo-li diagnostikováno dané onemocnění v roce 2008, nemůže závěr o tom, že se nepodrobil odborné léčbě, obstát.
16. Zmíněný tzv. extrémní rozpor zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou v úvaze obecného soudu, jejímž předmětem je hodnocení toho kterého důkazu (či důkazů). Jak ale Ústavní soud zjistil, okresní soud daný závěr znaleckého ústavu nijak nezpochybnil, naopak z této skutečnosti (a dalších skutečností uvedených v tomto znaleckém posudku) vycházel (viz str. 5 rozsudku), přičemž jím konstatovaný skutkový děj s ním v žádném rozporu nestojí. Svůj závěr o tom, že se stěžovatel řádně neléčil, totiž očividně neodvíjel od vzniku samotné depresivní poruchy, ale od vzniku psychických obtíží, které nastaly "pod obrazem posttraumatické stresové poruchy", jejíž příznaky se projevily po dopravní nehodě, ač diagnóza byla stanovena až v lednu roku 2003 (viz str. 21 a 23 zmíněného posudku). Uvádí-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, že psychiatrické onemocnění bylo "řádně" diagnostikováno až v roce 2008, je toto tvrzení zavádějící, neboť v tomto roce byla u stěžovatele diagnostikována depresivní porucha, psychické problémy se však projevily bezprostředně po dopravní nehodě a posttraumatická stresová porucha byla diagnostikována v roce 2003. Vyšetření v Nemocnici Na Bulovce v roce 2008, na které stěžovatel poukazuje, tuto diagnózu jen potvrdilo.
17. Odhlédne-li Ústavní soud od dalšího závěru znaleckého ústavu, který zpochybňuje stěžovatelovo tvrzení o existenci příčinné souvislosti, tedy že k přímé souvislosti rozvoje depresivní poruchy s dopravní nehodou nebylo možné se vyjádřit (viz str. 23), musí připomenout, že dle tohoto posudku stěžovatelovy psychické problémy spočívají v přítomnosti posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní epizody. A i když znalecký ústav nebyl schopen se vyjádřit k přítomnosti druhé poruchy již v roce 2003 (str. 24), připustil, že obě poruchy mohly probíhat souběžně nebo střídavě, resp. že zprvu mohly převažovat příznaky té první a později té druhé (viz str. 25). Závěry okresního soudu ohledně toho, že se stěžovatel řádně neléčil (a odbornou léčbu ukončil v roce 2003), jsou přitom vztaženy ke stěžovatelovým psychickým problémům obecně. I kdyby ale depresivní porucha stěžovatele postihla až v roce 2008, kdy byla diagnostikována, Ústavní soud neshledal, že by tento závěr nemohl obstát, neboť z provedeného dokazování neplyne, že by se stěžovatel s touto poruchou léčil po roce 2008, resp. opak stěžovatel netvrdí ani v ústavní stížnosti.
18. Samotná skutková zjištění okresního soudu, že se stěžovatel od roku 2003 nijak neléčil, a předtím se k léčení dostavoval sporadicky, nedodržoval léčebný režim a termín kontrol, plynou z provedeného dokazování zdravotní dokumentací, resp. zmíněným znaleckým posudkem, a stěžovatel je v podstatě nezpochybňuje, stejně tak nezpochybňuje skutečnost uvedenou okresním soudem, že v soudním řízení nepředložil žádnou aktuální lékařskou zprávu (od vyšetření v Nemocnici Na Bulovce) potvrzující psychické problémy a aktuální léčbu. Za tohoto stavu Ústavní soud nemůže považovat námitku tzv. extrémního rozporu za jakkoliv důvodnou.
19. Stěžovatel krajskému soudu vytýká i to, že dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům než okresní soud (resp. že oba soudy dospěly ke stejnému závěru z různých důvodů), a jeho rozhodnutí má být proto "překvapivé". K tomu stěžovatel uvádí, že okresní soud zamítl žalobu, neboť neprokázal příčinnou souvislost mezi úrazem a zdravotním stavem v rozhodném období, zatímco krajský soud neshledal příčinnou souvislost mezi zdravotním stavem a dopravní nehodou, přičemž za zásadní považoval skutečnost, že (stěžovatel) od roku 2005 zcela rezignoval na odbornou psychiatrickou léčbu, a proto nemůže tvrdit, že jeho zdravotní stav je v příčinné souvislosti s poškozením zdraví v roce 2001. Současně namítl, že krajský soud dospěl k jiným závěrům než ve svém kasačním usnesení ze dne 20. 1. 2015 č. j. 56 Co 474/2014-168.
20. Z ústavní stížnosti však není patrno, v čem přesně měly rozdílné závěry krajského soudu spočívat, neboť v posledně uvedeném kasačním rozhodnutí se krajský soud zabýval promlčením stěžovatelovy pohledávky, načež tuto otázku okresní soud ve znovuotevřeném řízení posoudil implicitně tak, že k promlčení nedošlo (tedy ve stěžovatelův prospěch). Přihlédne-li Ústavní soud k podanému dovolání, stěžovatel patrně argumentoval tím, jak krajský soud v uvedeném usnesení vymezil pojistnou událost, ovšem ani zde by nebyly stěžovatelovy úvahy z hlediska tohoto řízení (o ústavní stížnosti) přiléhavé, neboť krajský soud v něm pouze konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi škodnou událostí a pojistnou událostí s tím, že pojistná událost zahrnuje i vznik škody, a uložil okresnímu soudu, aby se mj. zabýval tím, zda tvrzené následky jsou v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, což také tento soud učinil.
21. Jde-li o údajně rozdílné skutkové a právní závěry okresního soudu a krajského soudu, oba tyto soudy konstatovaly (stručně řečeno), že stěžovatelův aktuální zdravotní stav není (jednoznačně) následkem poškození zdraví, k němuž došlo v souvislosti se zmíněnou dopravní nehodou, protože se stěžovatel po této nehodě neléčil řádně a později na tuto léčbu rezignoval zcela. Patrný je pouze rozdíl v závěrech, kdy došlo k ukončení léčby (okresní soud vedl rok 2003, krajský soud zřejmě 2004 či 2005), tato odlišnost však není nijak podstatná. Kromě toho daná námitka (překvapivého rozhodnutí) by mohla být z hlediska ústavnosti považována za relevantní za předpokladu, že by stěžovatel současně uvedl, v jakém ohledu byl údajně vadným postupem krajského soudu krácen na svém právu navrhovat důkazy, což se však nestalo, neboť stěžovatel žádný důkaz, který by navrhl k provedení, pokud by byl ohledně údajně odlišné právní kvalifikace krajským soudem poučen, nespecifikoval.
22. Stěžovatel také namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, že další dokazování neprováděl z důvodu, že skutkový stav byl zjištěn takovým (dostatečným) způsobem, aby bylo možné ve věci rozhodnout. Nejde tedy o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť okresní soud se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, když je odmítl pro tzv. nadbytečnost. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nevysvětlil, z jakého důvodu nemůže postup okresního soudu z hlediska ústavnosti obstát, konkrétně pak jakou skutečnost, jež by byla z hlediska právního posouzení věci relevantní, měl v úmyslu prokázat, ale soudy nižších stupňů mu to neumožnily. Jak již ale bylo shora uvedeno, tyto závěry jdou již nad rámec vlastního posouzení ústavní konformity řádně napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl v části, ve které směřuje proti rubrikovanému usnesení Nejvyššího soudu. V části, ve které směřuje proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu