ECLI:CZ:US:2019:4.US.3681.18.2
sp. zn. IV. ÚS 3681/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti a) JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky se sídlem v Biskoupkách 33, b) Kateřiny Indrové a c) Aleše Indry, zastoupených stěžovatelkou a), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018, č. j. 28 Cdo 1491/2018-654, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 13 Co 126/2017-516, a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 32 C 112/2011-421, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno- venkov jako účastníků řízení a 1) Petry Sakánkové a 2) města Oslavany se sídlem v Oslavanech, nám. 13. prosince 51/2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se jako žalobci v řízení před obecnými soudy domáhali zaplacení částky 786 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vedlejším účastníkům vzniknout užíváním movitých věcí (vybavení zámecké restaurace) ve vlastnictví stěžovatelů bez právního důvodu. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") byla žaloba zamítnuta, neboť stěžovatelé neunesli důkazní břemeno co do výše bezdůvodného obohacení (v čase a místě obvyklé nájemné za podobné zařízení); důvodností nároku co do aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení se proto okresní soud dále nezabýval. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu v meritu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť krajský soud se v řešení nastolených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a Nejvyšší soud neshledal důvod tyto otázky posoudit jinak. Všechny soudy zavázaly stěžovatele k náhradě nákladů řízení, které vedlejším účastníkům ve všech stupních řízení vznikly.
Obsah ústavní stížnosti představuje především polemiku se závěrem obecných soudů, že výše bezdůvodného obohacení nebyla odvoditelná z důkazu nájemní smlouvou z roku 2007. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou vyšetřovací, a jestliže by dospěly k závěru o nutnosti vypracování znaleckého posudku, aby bylo možné tvrzenou výši bezdůvodného obohacení prokázat, měly jej v souladu s §120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2013, obstarat z moci úřední. Obecným soudům také nic nebránilo v aplikaci §136 o. s. ř., podle něhož mohly určit výši bezdůvodného obohacení volnou úvahou. Povinnost soudů aplikovat zásadu vyšetřovací vyplývá podle stěžovatelů z §6 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož soud postupuje tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Svým postupem obecné soudy podle stěžovatelů narušily i princip rovnosti stran, neboť nezadáním znaleckého posudku neúměrně zvýhodnily vedlejší účastníky na úkor stěžovatelů.
Stěžovatelé proto v postupu obecných soudů spatřují porušení článku 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); neodůvodněnými průtahy v řízení bylo porušeno také právo stěžovatelů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatelé vznesli návrh na vyloučení ústavního soudce Jana Musila (celého IV. senátu), který odůvodnili jeho konkrétní rozhodovací praxí, a žádali přidělení věci jinému senátu Ústavního soudu.
Předtím, než se mohl Ústavní soud zabývat obsahem ústavní stížnosti, věnoval se návrhu stěžovatelů na vyloučení ústavního soudce Jana Musila (celého IV. senátu). V souladu s §10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného do 31. 1. 2019, návrh projednal III. senát a rozhodl usnesením ze dne 8. 1. 2019, č. j. IV. ÚS 3681/18-20, že soudci Jan Filip, Jaromír Jirsa a Jan Musil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci. Z odůvodnění se podává, že dotčení soudci nemají žádný vztah k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich právním zástupcům. Podle rozhodujícího III. senátu stěžovatelé neuvedli přesvědčivé argumenty pro to, aby jejich návrh mohl být shledán důvodným, platí-li v souladu s §14 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení či v jeho rozhodovací činnosti.
V mezidobí nicméně došlo ke změně složení rozhodujícího IV. senátu, neboť Jan Musil se k 31. 1. 2019 vzdal funkce ústavního soudce. V souladu s §9 odst. 4 a 6 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 1. 2. 2019, jeho místo ve IV. senátu dočasně nahradil soudce Josef Fiala. V uvedeném složení proto IV. senát Ústavního soudu posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Může přezkoumávat rozhodnutí výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelé ve svém podání obsáhle citují aktuální civilně-procesní komentářovou literaturu a zdůrazňují modifikované pojetí zásady projednací, které přenechává iniciativu a odpovědnost stranám, avšak omezuje jejich "panství" nad skutkovým stavem a posiluje postavení soudu. Uvedená východiska Ústavní soud nerozporuje, nespatřuje však s nimi v napadených rozhodnutích rozpor.
Jedním z projevů pojetí, podle kterého soud není jen pasivním činitelem a nese odpovědnost za spolehlivé zjištění skutkového stavu spolu se stranami sporu, je poučovací povinnost, která se týká procesních práv a povinností účastníků řízení (§5 o. s. ř.); nepatří do ní návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě činit, aby dosáhl úspěchu ve věci [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 480/97 ze dne 5. 3. 1998 (U 18/10 SbNU 403)]. Jelikož však z pravidel existují výjimky pravidla potvrzující, je uvedená zásada částečně prolomena např. poučením podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. - soud účastníka poučí o tom, že neunáší své břemeno tvrzení nebo důkazní. Poučení účastníka podle §118a o. s. ř., zejména podle prvního a třetího odstavce tohoto ustanovení (výzva k dotvrzení rozhodujících skutečností a k označení dalších důkazů při neunášení procesních břemen), navíc zastoupeného advokátem, do značné míry koliduje se stěžejní zásadou ovládající kontradiktorní řízení - principem rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tato disbalance je na samé hranici přípustnosti a nemá v jiných zemích (například ve Slovenské republice) obdoby. Je tomu tak proto, že soud poučuje účastníka, který neplní své základní povinnosti podle §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. - povinnost tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a povinnost důkazní, dává mu prostor pro "nápravu", čímž znevýhodňuje druhou stranu. Zároveň proto musí v řízeních sporných platit, že soud přenáší odpovědnost za dostatečné objasnění skutkového stavu a procesní aktivitu na účastníky, aby si uvědomili, že mají tvrdit ještě další skutečnosti, chtějí-li být ve věci úspěšní. Soud nesmí plnit povinnost tvrzení (či důkazní) za účastníky, či dokonce tvrzení domýšlet podle toho, co vyjde v řízení najevo.
Je třeba dát stěžovatelům za pravdu v tom, že tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí o výši škody, bezdůvodného obohacení či jiného peněžitého nároku (specifikace žalované částky) je někdy obtížné, zejména závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Tato obtížnost ovšem neznamená, že by žalobce obracející se na soud mohl odbýt skutková tvrzení ke specifikaci (výši) žalované částky tím, že požádá soud, aby za tím účelem ustanovil znalce. Žalobce je povinen vylíčit již v žalobě rozhodné skutečnosti pro základ nároku i jeho výši. Leckdy se neobejde bez asistence odborníka na danou problematiku - nic mu však nebrání, aby využil ustanovení §127a o. s. ř. a již k žalobě připojil "soukromý znalecký posudek", odborné vyjádření či zprávu, z nichž "opíše" i tvrzení o výši nároku. Nemůže však svoji povinnost tvrzení přenášet na soud; právě takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nikoli postup opačný, jak se domnívají stěžovatelé.
Okresní soud stěžovatelům poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. opakovaně poskytl, jak je patrno z jeho rozsudku (s. 8). Jestliže následně vyhodnotil, že stěžovatelé na uvedené poučení nedokázali adekvátně zareagovat, a své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil, nelze v jeho postupu spatřovat jakékoli pochybení - právě naopak.
Ani ze stěžovateli citovaného §120 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplyne povinnost soudu provést ve sporném řízení důkazy stranami nenavržené. Soud má jen takovou možnost, a to jen v případech, kdy jsou nenavržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Ve druhé větě citovaného ustanovení je zdůrazněno, že soud rozhoduje ve sporných řízeních vždy na základě skutkového (nikoliv skutečného) stavu prokázaného účastníky. Jde o reálný projev zásady projednací, která se v civilním řízení uplatňuje primárně; tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je ve sporném řízení věcí účastníků [§101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.]. Uvedená zásada nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde není oprávněn "pátrat" za účastníka řízení po důkazech svědčících v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze stran sporu - v takovém případě by byla porušena ústavně zaručená zásada rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny), která je jako jeden z aspektů součástí "všeobjímajícího" práva na soudní ochranu ve smyslu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za výsledek řízení nese procesní odpovědnost účastník řízení; neoznačí-li potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, nese následky toho, že soud v souladu s ustanovením §120 odst. 3 věta druhá o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní §120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů, které byly provedeny (srov. usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 3384/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy dospěly k závěru, že k aplikaci §120 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebyly splněny předpoklady (srov. odůvodnění rozsudku krajského soudu, s. 8). Stěžovatelé ve svém podání argumentují usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), v němž se konstatuje, že "ze zákonné povinnosti účastníka ´označit důkazy k prokázání svých tvrzení´ (§120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ust. §120 odst. 3 o. s. ř. [ve znění do 31. 12. 2013] soudu takovou možnost poskytuje v případech, ´kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo´. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§132 o. s. ř.)." Stěžovatelé však přehlížejí další odstavec odůvodnění citovaného usnesení: "Stěžovatelkou vznášená výtka potenciálního narušení principu rovnosti zbraní by byla oprávněná tehdy, pokud by soud sám pátral po důkazech nebo pokud by svou vlastní aktivitou vnášel do sporu skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení." Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v citované věci soudu předložila účastnický znalecký posudek, který následně soud nařídil revidovat, a soud proto vycházel, na rozdíl od věci nyní posuzované, z důkazů provedených k návrhu účastníků a v návaznosti na ně rozhodl o provedení dalšího, jiného než účastníky navrhovaného důkazu (viz §120 odst. 3 věta druhá o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013). Závěry citovaného usnesení tak jsou na případ stěžovatelů aplikovatelné, nikoli však v jejich prospěch.
Dokládají-li stěžovatelé nemožnost obstarání znaleckého posudku negativní reakcí vedlejšího účastníka 2) na jejich žádost o součinnost k vypracování posudku ze dne 11. 9. 2018, pak je nutno stěžovatele upozornit, že zákonná koncentrace řízení jim ve sporném řízení ukládá uplatnit všechna tvrzení a důkazní návrhy zásadně před skončením prvního jednání ve věci. Jestliže tedy stěžovatelé vyvinuli snahu o vypracování potřebného znaleckého posudku po vydání rozhodnutí dovolacího soudu, pak již k takové procesní aktivitě nelze přihlížet. Z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí neplyne, že by stěžovatelé tvrdili jakoukoli dřívější překážku pro vypracování potřebného znaleckého posudku.
Závěrem lze ještě doplnit, že podle §2 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby právo nebylo zneužíváno. Podle usnesení ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 863/09, je jen chybou účastníka řízení, nevyužije-li svůj ústavně zaručený procesní prostor - práva náležejí bdělým; účastníci řízení jsou chápáni jako emancipované osoby, které jsou procesními normami vedeny k tomu, aby se svými vlastními úkony aktivně přičinily o prosazení a ochranu svých práv a nespoléhaly na ochranitelskou ruku paternalistického státu. Účastník se významně spolupodílí na průběhu řízení a nese vždy část odpovědnosti za jeho výsledek, bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné či nesporné, zda je ovládáno zásadou projednací, či vyšetřovací.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu