ECLI:CZ:US:2019:4.US.3716.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3716/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Gemini czech s. r. o., sídlem Freyova 1/12, Praha 9 - Vysočany, a 2. Ing. Erika Elmera, obou zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. 20 Cdo 2089/2018-903, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 12 Co 302/2017-776, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2017 č. j. 34 EXE 1743/2013-703, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2015 č. j. 64 Co 28/2015-460 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. prosince 2014 č. j. 34 EXE 1743/2013-401, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GARNHAM TRADING LIMITED, sídlem Arch. Makariou III., Lazaros Center 6017, Larnaca, Kyperská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 11 Listiny.
2. Dne 25. 7. 2013 pod č. j. 34 EXE 1743/2013-26 pověřil Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") provedením exekuce na majetek stěžovatelů (jako povinných) soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 10 000 000 Kč, a to na podkladě dohody sepsané formou (vykonatelného) notářského zápisu sp. zn. N 126/2012, NZ 112/2012 sepsaného dne 27. 2. 2012 notářem JUDr. Tomášem Oulíkem.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu č. j. 34 EXE 1743/2013-401 byla k návrhům stěžovatelů podle §268 odst. 1 písm. g) a h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavena exekuce co do částky přesahující částku 83 224 Kč s 15% úrokem ročně od 6. 2. 2014 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč. Na základě odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 64 Co 28/2015-460 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Následně obvodní soud napadeným usnesením č. j. 34 EXE 1743/2013-703 zastavil exekuci v rozsahu převyšujícím povinnost stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici částku 7 336 931 Kč na neuhrazeném smluvním úroku z prodlení a na smluvní pokutě částku ve výši 2 000 000 Kč, ve zbývající části pak návrhy stěžovatelů zamítl.
5. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání, avšak městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to usnesením napadeným ústavní stížností č. j. 12 Co 302/2017-776.
6. Proti tomuto rozhodnutí brojili stěžovatelé dovoláním, to ale Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelé ani v jedné z vymezených dovolacích otázek nedoložili splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že od počátku poukazovali na podjatost soudního exekutora, že exekuce byla zahájena k vymožení částky 10 000 000 Kč, přičemž částka 5 000 000 Kč byla uhrazena před zahájením exekuce, což jednatel původní oprávněné výslovně potvrdil, ale v exekučním návrhu to uvedeno nebylo. Soudní exekutor rozhodoval v rozporu se zákonem, když usnesením ze dne 1. 4. 2014 č. j. 134 EX 08108/13-295 připustil vstup vedlejší účastnice na stranu oprávněné pro celý předmět řízení, ač původní oprávněnou byla předložena pouze smlouva, kterou byla postoupena pohledávka označená I (jistina a úroky), a to za situace, kdy strany smlouvy rozdělily pohledávky na pohledávku I a pohledávku II (smluvní pokuta). Jestliže pro rozhodnutí o procesním nástupnictví bylo rozhodující zejména provedení důkazů (konkrétně šlo o postupní smlouvu, resp. dvě smlouvy), měl soudní exekutor nařídit jednání, aby měli možnost se k těmto listinám vyjádřit, případně jim je měl zaslat k vyjádření. Soudní exekutor tak neučinil, předložené listiny nepodrobil ani náležité kontrole, a rozhodl v rozporu s nimi. Exekuční řízení je tak zatíženo vadou spočívající v tom, že jim byla nesprávným postupem soudního exekutora odňata možnost jednat před soudem. Soudní exekutor navíc poměrně dlouhou dobu postihoval mzdu manželky druhého stěžovatele, ač došlo ke změně právní úpravy, a exekuci vedl v rozporu se zásadou přiměřenosti, což mělo pro rodinu druhého stěžovatele likvidační důsledky.
8. Dle stěžovatelů jsou napadená soudní rozhodnutí nepřesvědčivá, neboť se argumentačně nevypořádala s poukazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. I. ÚS 728/10 (N 136/58 SbNU 105) a ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409), přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně mají být v rozporu s dobrými mravy a se zásadou poctivého obchodního styku, což zakládá neplatnost příslušného právního úkonu podle §39 občanského zákoníku, k níž se přihlíží z úřední povinnosti. Obvodnímu soudu stěžovatelé vytkli, že se odklonil od svého původního názoru, ač zrušující usnesení městského soudu nevneslo do věci "ničeho podstatného".
9. Stěžovatelé také namítli, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s možnou moderací smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč podle §301 obchodního zákoníku, což je povinností soudu, i když takový postup žádný z účastníků nenavrhl. Dle smlouvy o půjčce ze dne 27. 2. 2012 byly k zajištění pohledávky použity směnky, kde jako rukojmí vystupují třetí subjekty, ručitelská prohlášení třetích subjektů a byla zřízena zástavní práva k nemovitým věcem v jejich majetku, a byl v ní sjednán nadstandardní úrok ve výši 15 % p. a. Závazek byl tedy tzv. přezajištěn, a vznikl tak bezdůvodný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran ve prospěch věřitele. Smluvní pokuta byla tudíž sjednána v přemrštěné pobídkové výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Domáhají-li se však stěžovatelé též zrušení usnesení obvodního soudu č. j. 34 EXE 1743/2013-401, nutno uvést, že toto rozhodnutí bylo zrušeno městským soudem, a tudíž Ústavní soud není k projednání daného návrhu příslušný. Z tohoto důvodu v této části byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytkli obecným soudům, že podle §39 občanského zákoníku neshledaly neplatným ujednání o úrocích z prodlení pro rozpor s dobrými mravy a že nevyužily moderačního práva u sjednané smluvní pokuty podle §301 obchodního zákoníku. Ovšem těmito otázkami (včetně argumentu stěžovatelů o údajné "přezajištěnosti" půjčky) se obecné soudy obsáhle a opakovaně zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, kde stěžovatelům srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu neshledaly - a to s ohledem na poměrně specifické okolnosti případu - sjednané úroky z prodlení nepřiměřenými a současně proč nepřikročily k moderaci smluvní pokuty. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti prakticky vůbec příslušné úvahy obecných soudů nereflektují, vzhledem k čemuž není zcela zřejmé, jakého konkrétního pochybení se obecné soudy měly dopustit, resp. v jakém směru jsou jejich úvahy s ohledem na konkrétní okolnosti případu natolik vadnými ("extrémními"), že to způsobuje porušení ústavnosti. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do situace, kdy by měl celou věc znovu posoudit, jako by sám byl obecným soudem, resp. další instancí v systému obecné justice, což mu však z výše uvedených důvodů zjevně nepřísluší.
15. Stěžovatelé dále namítli podjatost soudního exekutora a také to, že postupoval vadně, když rozhodoval o záměně účastníka řízení na straně oprávněné bez nařízení jednání, resp. bez toho, že by se mohli k příslušným listinám vyjádřit a že vadné je i jím vydané usnesení, jímž vstup vedlejší účastnice na stranu oprávněné do řízení v celém rozsahu povolil, neboť na vedlejší účastnici byla postoupena jen část pohledávky. I těmito námitkami se však obecné soudy zabývaly, načež dospěly k závěru, že nejsou důvodné, případně relevantní, a tento závěr řádně zdůvodnily v napadených rozhodnutích. I v tomto bodě jde o pouhé opakování námitek, které již byly náležitě vypořádány obecnými soudy, a tudíž ani zde Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl do soudního rozhodování jakkoliv zasahovat.
16. Stejné závěry lze vztáhnout i na další námitky, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují. K výtce stěžovatelů, že obvodní soud změnil svůj původní názor, pak možno uvést, že stěžovatelé zřejmě přehlížejí, že uvedený soud dle městského soudu pochybil, když se nezabýval skutečnostmi, které byly pro jeho rozhodnutí relevantní, přičemž označovat toto za "nepodstatné" lze jen stěží.
17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost (v projednatelné části - viz sub 11) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu