ECLI:CZ:US:2019:4.US.3755.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3755/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Sedláka, zastoupeného Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. 29 Cdo 1576/2016-434, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2013 č. j. 13 Cmo 316/2008-264 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2008 č. j. 55 CmI 8/2007-96, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Karla Komárka, b) JUDr. Jana Drábka, a c) Michala Edla, správce konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základných práv a svobod, konkrétně do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do svobody podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i do práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel vůči vedlejším účastníkům domáhal určení, že pohledávka za úpadkyní STEKO, spol. s r. o., přihlášená v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 40 K 15/2006, ve výši 173 000 Kč je po právu (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako podnikatel vyúčtoval úpadkyni, pro niž vykonával funkci jediného jednatele a jejímž byl výlučným vlastníkem, částku 173 000 Kč na základě smlouvy o údržbě areálu ze dne 1. 1. 1996, že tato smlouva je neurčitá, a tudíž podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), neplatná, a že by mohlo u úpadkyně vzniknout bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 o. z.), nicméně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by vyúčtované plnění skutečně pro úpadkyni provedl.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I potvrdil, v ostatních výrocích II až V jej změnil (jen co do výše částek, o nichž bylo těmito výroky rozhodnuto), a také rozhodl o nákladech řízení. Uvedený soud vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 2314/2010-240, kterým byl jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 12. 2009 č. j. 13 Cmo 316/2008-162 zrušen, načež se zabýval otázkou, zda uvedená smlouva je určitá, resp. zda není alespoň zčásti platná, a dále otázkou platnosti uznání sporného závazku úpadkyní, a dospěl k závěru, že jde o neplatné úkony, v prvním případě podle §37 odst. 1 o. z., a ve druhém podle §40 odst. 1 o. z. ve spojení s §132 odst. 3 obchodního zákoníku, a proto nemůže mít účinky plynoucí z §323 obchodního zákoníku. V návaznosti na to shledal, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by ve prospěch úpadkyně provedl jakékoli plnění a že by tak na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení.
4. Stěžovatel brojil proti tomuto rozsudku dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "o. s. ř."), s tím, že není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřiměřeně extenzivně a přehnaně formalisticky aplikovaly §132 odst. 3 obchodního zákoníku v jeho neprospěch, ač pro to nebyl důvod. Zatížily ho tak důkazním břemenem ohledně existence (pravosti) předmětné pohledávky, ačkoliv jej měli nést podle §323 obchodního zákoníku vedlejší účastníci. Upozornil, že Nejvyšší soud v pořadí prvním rozhodnutím přisvědčil jeho argumentaci, vrchní soud však aplikoval §132 odst. 3 obchodního zákoníku o formě smlouvy i na jednostranné úkony, v daném případě na uznání závazku, přičemž se nedržel pokynů Nejvyššího soudu, neboť nezkoumal, zda stěžovatel jako jednatel úpadkyně nejednal v kolizi zájmů, resp. zda se na daný právní úkon nevztahují ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, a nezabýval se ani tím, zda obstojí z pohledu práva občanského. Podle stěžovatele se posledně uvedené ustanovení nevztahuje na jednostranné úkony, neboť to neodpovídá jeho účelu a běžné obchodní praxi, a jeho případnou aplikaci lze překlenout přímou aplikací Dvanácté směrnice v oblasti práva společenství o společnostech s ručením omezeným s jedním společníkem č. 89/667/EHS.
6. K požadavku na formu právního úkonu stěžovatel uvedl, že jeho účelem je předejít tzv. antedataci smluv či jiných právních úkonů, avšak v daném případě není sporné, kdy došlo k podepsání předmětných uznání závazků, a tudíž vrchním soudem vznesený požadavek představuje pouze formální překážku, která mu brání v realizaci jeho práv. Upozornil také, že považoval za nutné, aby se dovolací soud vyjádřil ke vztahu §132 odst. 3 obchodního zákoníku k evropské úpravě, kdy toto ustanovení bylo do obchodního zákoníku zařazeno na základě směrnice č. 89/667/EHS, přičemž z jejího čl. 5 plyne jen požadavek, aby smlouva byla uvedena v zápisu nebo pořízena písemně, a v případě běžných operací lze od tohoto požadavku ustoupit, oproti tomu naše úprava je přísnější, což dle stěžovatele vede k úvaze, že bylo možné aplikovat danou směrnici přímo, v jeho prospěch.
7. Stěžovatel rovněž namítl, že došlo k porušení principu rovnosti, neboť vedlejší účastníci byli neoprávněně zvýhodněni, což bylo způsobeno tím, že byl zatížen důkazním břemenem, ale jeho možnosti dokazování byly výrazně omezeny, neboť při činnosti třetího vedlejšího účastníka jako konkursního správce došlo k zajištění veškerých materiálů v archívu, ve kterém byla uložena jak dokumentace úpadce, tak i jeho. Dále dle stěžovatele mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce v konkursním řízení, které je k tomuto řízením "zdrojovým", jakož i k porušení jeho dalších procesních práv tím, že v důsledku ustanovení správce podniku došlo k omezení jeho možností, resp. procesní aktivity.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítl, že obecné soudy vadně interpretovaly a aplikovaly §132 odst. 3 obchodního zákoníku. V tomto ohledu Ústavní soud musí odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, resp. na v něm zmíněná rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud danou otázkou zabýval, přičemž se vypořádal s totožnou argumentací, jakou nyní stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, a to včetně poukazu na směrnici č. 89/667/EHS. Přitom již z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že možná protiústavnost příslušných závěrů, konkrétně pak vyslovených v usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1856/2013 přímo ve stěžovatelově věci byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, to však s negativním výsledkem [viz usnesení ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 863/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Od těchto svých závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci (a naopak se i z věcného hlediska plně s obecnými soudy ztotožňuje).
12. Stěžovatel dále namítl, že jeho možnosti dokazování byly značně omezeny, čímž došlo k porušení zásady rovnosti. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit. Vyvozuje-li stěžovatel dané porušení z toho, že byl jako žalobce povinen nést tzv. důkazní břemeno, jde o důsledek právního závěru obecných soudů o neplatnosti uznání závazku pro nedostatek formy, jemuž Ústavní soud nemohl z hlediska ústavnosti nic vytknout (viz výše). Má-li toto porušení být důsledkem vadného procesního postupu obecných soudů, pak stěžovatel žádné konkrétní pochybení nespecifikoval, k čemuž možno poznamenat, že nebylo nutné konkrétní důkazy předložit, ale postačilo je navrhnout, přičemž stěžovateli muselo být známo, jaké dokumenty (resp. listinné důkazy) se v archivu nacházejí, případně se mohl za účelem faktického vyrovnání údajně slabší pozice v soudním řízení dovolat použití tzv. vysvětlovací povinnosti. Jde-li o zbývající námitky v ústavní stížnosti obsažené, tyto nejsou prakticky nijak odůvodněny, příp. není zřejmé, že by namítaná pochybení mohla mít vliv na výsledek řízení, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval, resp. zabývat nemohl.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu