ECLI:CZ:US:2019:4.US.3765.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3765/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 257/2019-579 ze dne 26. 9. 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) A. K. a b) nezletilé E. R., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nezletilá vedlejší účastnice b), rok narození XXXX (dále jen "nezletilá", "dítě" nebo "dcera"), je společným dítětem stěžovatele (dále též "otec") a vedlejší účastnice a) (dále jen "matka").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") č. j. 0 P 235/2017-537 ze dne 11. 2. 2019 byly poměry nezletilé nově upraveny tak, že byla svěřena do výlučné péče matky (výrok I), otci bylo určeno výživné pro nezletilou ve výši 4 000 Kč měsíčně (výrok II) a byl upraven styk otce s nezletilou (výrok III, v němž je široký rozsah styku podrobně popsán). Dále nalézací soud určil, že ve školní docházce bude nezletilá pokračovat tam, kam původně nastoupila, tj. v místě bydliště matky (výrok V), a zamítl návrh stěžovatele na určení trvalého pobytu nezletilé v místě jeho bydliště (výrok VI). Zbývajícími výroky rozhodl nalézací soud o náhradě nákladů řízení (výroky VII a VIII) a o tom, že mění dosavadní úpravu poměrů stanovenou rozsudky dřívějšími (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil výrokem I rozsudku jako správné výroky I, III, IV, V a VI rozsudku nalézacího soudu. Po doplněném dokazování změnil výrok II rozsudku nalézacího soudu a zvýšil vyživovací povinnost stěžovatele na 6 000 Kč měsíčně; výroky III a IV rozhodl soud o nákladech řízení.
4. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného výroku rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a ochranu rodičovských práv garantovaných čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Brojí především proti svěření dcery do výlučné péče matky, neboť nebyl podle něj respektován závěr ustanovené znalkyně, která vyhodnotila dosud praktikovanou střídavou péči jako "lepší ze všech špatných řešení". Dcera má kladný citový vztah k oběma rodičům i nové rodině stěžovatele a je v jejím zájmu vyvážené udržování a posilování vazeb s oběma.
5. Stěžovatel klade důraz na stanovisko nezletilé a rozporuje hodnocení obecných soudů, podle kterého mají on a jeho družka tendenci negativně ovlivňovat úsudek dítěte o výchovných schopnostech matky; zdůrazňuje také vzájemné vazby mezi nezletilou a její polorodou sestrou (z otcovy strany). Obecné soudy podle názoru stěžovatele rezignovaly na posouzení podmínek zachování střídavé péče, čímž nedostály požadavkům judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), usnesení sp. zn. II. ÚS 2446/17 ze dne 17. 8. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. S právě uvedeným souvisí též nesouhlas stěžovatele s výroky týkajícími se určení základní školy a bydliště dítěte.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
7. Právo na soudní ochranu (či tzv. spravedlivý proces) ve smyslu hlavy páté Listiny neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout všem účastníkům rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li tomuto požadavku obecný soud a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti nezasahuje.
8. Judikatura Ústavního soudu k ochraně práv dětí ve světle Úmluvy o právech dítěte je četná; svým vývojem prošel jeho přístup ke garanci práv dítěte ve věcech péče o ně, zejména ve vztahu ke střídavé péči. Platí, že na péči o dítě mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je především nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče; lze je zachovat také výlučnou péčí jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
9. Stěžovatel opírá své přesvědčení o vhodnosti střídavé péče o stanovisko ustanovené znalkyně, podle které je již zavedená střídavá péče lepším ze špatných řešení situace. Nalézací soud zadal vypracování znaleckého posudku včetně "zjištění, zda případná změna střídavé péče na výlučnou péči jednoho z rodičů je v zájmu nezletilé", jsa vázán závazným právním názorem odvolacího soudu v důsledku předchozího průběhu řízení. Znalkyně tedy formálně vzato nepochybila, zaujala-li podle zadání soudu k uvedené otázce postoj; v důsledku chybného zadání znaleckého zkoumání ze strany soudu však překročila roli, která znalcům v soudním řízení přísluší. Soudní znalec je odborníkem, který se v neutrální rovině vyjadřuje výlučně k oborově složitým skutkovým otázkám - vyjadřovat se k otázkám hmotněprávním mu nepřísluší, neboť by tím nepřípustně nahrazoval rozhodovací činnost soudu - jedině soud nalézá právo. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte a nejvhodnějšího nastavení péče o něj přitom není ničím jiným než právním hodnocením věci [shodně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799)].
10. Nalézací soud proto správně podrobil citované stanovisko znalkyně vlastnímu kritickému úsudku a přiléhavě ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč se od jejího "doporučení" odchýlil, aniž by tím jakkoli zpochybnil kvalitu zbývajícího rozsahu vypracovaného znaleckého posudku (bod 36 rozsudku). Přestože nezletilá má pozitivní vztah k oběma rodičům, nalézací soud dostatečně vysvětlil, proč do té doby zavedený model střídavé péče přestal být v danou chvíli vhodný. Z rozsudku je zřejmé, že v průběhu řízení před nalézacím soudem se rodiče (vzácně) shodovali na tom, že se školní docházkou nezletilé se stal model střídavé péče nevyhovujícím a neúměrně zatěžuje především dítě. Ústavní soud proto považuje za legitimní, že nalézací soud zvolil jinou úpravu poměrů nezletilé. Je-li ve věci zvažován model střídavé péče, který soud následně nezvolí, pak zároveň platí, že vzájemný styk nepečujícího rodiče s dítětem musí být umožněn v co nejširší míře (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17) - uvedený požadavek nalézací soud podle Ústavního soudu v plné míře respektoval.
11. Odvolací soud v rozsudku nalézacího soudu neshledal žádné nedostatky, a proto jej jako věcně správný potvrdil (vyjma přiznané výše výživného pro nezletilou, jež byla změněna v důsledku vývoje skutkového stavu, nikoli pochybení nalézacího soudu, a není ostatně stěžovatelem ani napadána). K tvrzenému porušení čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny lze uvést, že děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu, což plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluva o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče o nezletilé je dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, jsou však upozaděny ve prospěch blaha dítěte. Takto je k opatrovnickému řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a uvedený přístup by měli mít na paměti především rodiče.
12. Z povahy opatrovnického řízení je zároveň zřejmé, že aktuální úprava poměrů nemusí být a nejspíše ani nebude definitivní, je třeba ji uzpůsobovat vyvíjejícím se potřebám, zájmům i stanoviskům nezletilé. Netřeba přitom zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli soudní rozhodnutí. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou; nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pravděpodobně pokračovat v řízení podáváním dalších návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě.
13. Ústavnímu soudu není zřejmé žádné pochybení, jímž by obecné soudy postupovaly v rozporu s ústavněprávními zárukami soudní ochrany a ochrany rodiny a rodičovství; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu