ECLI:CZ:US:2019:4.US.3792.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3792/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, č. j. 7 Tdo 917/2018-28, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 4 To 301/2017-432, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. července 2017, č. j. 5 T 20/2015-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Ostravě stěžovatele vinným z přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu osmnácti měsíců. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu uznal stěžovatele vinným ze spáchání pomoci k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců; poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami, rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, panuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Uvádí, že jako zástupce podle živnostenského zákona není odpovědný za obsah smluv, které za zastupovanou podepisoval; rozsahem odpovědnosti zástupce se však soudy nezabývaly, ačkoliv jde o podstatnou okolnost pro právní posouzení jeho jednání. Rozhodnutí neobsahující řádné odůvodnění představuje podle nálezu sp. zn. I. ÚS 1589/07 (publ. in: N 69/49 SbNU 45, všechna rozhodnutí též http://nalus.usoud.cz) zásah do ústavních práv stěžovatele. Nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry spatřuje s odkazem na nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 3496/13, I. ÚS 1196/13 a III. ÚS 1604/13. Dále podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, za který byl odsouzen, a namítá, že poškozená postupovala ve věci nestandardně, opakovaně odstoupila od smlouvy, následně odstoupení považovala za neplatné a jednala jak v rozporu se zákonem, tak i se smlouvou; takové nevážně míněné jednání poškozené nemůže být spravedlivě přičítáno k tíži stěžovatele. Není možné požadovat po stěžovateli (aktuální) znalost všech smluvních vztahů podnikatelky a odsoudit jej za neznalost jejích smluvních vztahů. Stěžovatel jednal na základě přímých pokynů zmocněnkyně a na základě konkrétních zmocnění. Závěrem stěžovatel namítá, že jeho jednání nebylo trestným činem, nenaplnilo-li všechny jeho znaky - k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Pro všechny uvedené důvody je stěžovatel přesvědčen, že postupem soudů a jejich rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Eventuálním porušením běžných práv (fyzických) osob se zabývá jen tehdy, bylo-li současně porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Stěžovatel na základě opakovaně vydávaných plných mocí zastupoval svoji bývalou, nemocnou manželku v podnikání jako její odpovědný zástupce. Vstoupil tak do kontaktu s leasingovou společností, od které měla podnikatelka pronajata vozidla, a to již v době přechodu leasingového nájmu od předchozího nájemce - stěžovateli tak byly známy podmínky i způsob legálního převzetí leasingu. Následně stěžovatel zastupoval podnikatelku i při předávání vozidel do nájmu další osobě a zvolil přitom postup odlišný - bez účasti (vědomí) leasingové společnosti, požadované ve všeobecných smluvních podmínkách - podle soudu právě tímto postupem spáchal trestný čin zpronevěry. Stěžovatel opakovaně brojí proti tomu, jak soud zhodnotil jeho účastenství, zpochybňuje způsob a rozsah, jakým bylo jeho postavení zástupce posuzováno, vylučuje vlastní aktivitu a odkazuje na to, že jednal podle pokynů s tím, že mu nebyl znám obsah všech ujednání mezi leasingovou společností a podnikatelkou, ani to, že leasingová společnost pro neplacení splátek od smlouvy odstoupila.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že jednotlivci zaručuje přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zaručuje spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Jestliže obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelem neztotožňuje, nezakládá jeho nesouhlas s tímto právním názorem odůvodněnost ústavní stížnosti. Ne každé rozhodnutí orgánu veřejné moci (soudu), které účastník řízení nesdílí, je rovněž tvrzeným zásahem do zaručených práv a svobod.
Soudy v projednávané věci provedly dokazování v potřebném rozsahu, všechny důkazy zhodnotily v souladu s principy trestního řízení (§2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a svá rozhodnutí dostatečně i srozumitelně odůvodnily, a to i ve vztahu k odpovědnosti stěžovatele jakožto zástupce podnikatelky. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí krom prostého nesouhlasu žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecných soudů v jeho věci vedl k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů učinily jednoznačný závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu