ECLI:CZ:US:2019:4.US.3801.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3801/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 323/2019-567 ze dne 22. října 2019 a Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 199/2013-540 ze dne 19. září 2019, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") odsoudil stěžovatele rozsudkem č. j. 2 T 199/2013-338 ze dne 25. března 2014 pro přečiny výtržnictví, násilí proti úřední osobě a ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně; stěžovateli bylo zároveň uloženo psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě podle §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele zamítl. Okresní soud poté svůj původní výrok o trestu rozsudkem č. j. 2 T 25/2015-304 ze dne 30. června 2015 zrušil a stěžovatele odsoudil za shora uvedené trestné činy, i za sbíhající se dvojnásobný přečin pohrdání soudem a výtržnictví, k souhrnnému trestu odnětí svobody tři a půl roku nepodmíněně.
2. Napadeným usnesením okresní soud podle §99 odst. 5 trestního zákoníku přeměnil psychiatrické ochranné léčení, uložené stěžovateli v ambulantní formě, na psychiatrické ochranné léčení ve formě ústavní. Podle okresního soudu bylo zjištěno, že se u stěžovatele vyskytují rysy smíšené poruchy osobnosti. Dříve uložené ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě je neefektivní, jelikož neplní svůj účel; je proto vhodné změnit stávající formu na formu ústavní, neboť hrozí, že nepodrobí-li se stěžovatel odpovídající léčbě, bude se dopouštět další trestné činnosti. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil a stížnost napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
3. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu a krajského soudu; namítá v ní porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatel předně tvrdí, že okresní soud opomněl provést jím navrhovaný výslech MUDr. Petra Petráčka, pročež skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Obecné soudy podle stěžovatele přehlížejí rozporuplnost informací poskytnutých MUDr. Petráčkem, který ve zprávě ze dne 17. 5. 2018 uvedl, že stěžovatel plní podmínky ochranného psychiatrického léčení ambulantní formou, léčení splnilo svůj účel a jeho pokračování z hlediska psychiatrického je zbytečné. Ve zprávě ze dne 7. 6. 2018 nicméně MUDr. Petráček uvedl, že z důvodu tvrzení stěžovatele, že léčení ambulantní formou již absolvoval v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a že jej již nadále podstupovat nebude, MUDr. Petráček navrhuje přeměnu na ústavní formu ochranného léčení. Závěr o nutnosti změny formy léčení vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracoval MUDr. Tomáš Turek, vychází z mylného předpokladu, že se stěžovatel nechce dále podrobit psychiatrickému ochrannému léčení v ambulantní formě. Konečně podle stěžovatele obecné soudy řádně nevysvětlily, proč zamítly jeho návrhy na výslech dalších jím navrhovaných svědků, kteří měli prokázat proměnu v chování stěžovatele. V další části své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na dílčí body v odůvodnění obecný soudů, které podle stěžovatele prokazují extrémní rozpor provedeného dokazování a skutkových závěrů. Stěžovatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu tedy není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41).
7. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s omezeními stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny - při omezení předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně s respektem pro jeho zachování (viz bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019). Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)].
8. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud rovněž zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (viz bod 23 předmětného nálezu). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující vždy je celkový kontext věci (viz bod 27 předmětného nálezu).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně a řádně odůvodnily své rozhodnutí o nutnosti změnit formu ochranné léčby na formu ústavní. Krajský soud v bodě 10 napadeného usnesení řádně vysvětlil údajný rozpor v postupu MUDr. Petráčka, který vzhledem k neochotě stěžovatele podrobit se ambulantní formě léčení, byť až na základě dalšího dotazování soudu, navrhl ústavní formu léčení. Stran námitky stěžovatele, že MUDr. Turek při vypracování posudku vycházel z mylného předpokladu, že se stěžovatel nechce dále podrobit psychiatrickému ochrannému léčení v ambulantní formě, lze uvést následující: Změnil-li stěžovatel v průběhu (či na základě) řízení o změně formy léčení svůj názor, nemění to nic na skutečnosti, že MUDr. Turek, potažmo obecné soudy, původní neochotu stěžovatele podrobit se ambulantní formě léčby mohli považovat za relevantní při hodnocení efektivnosti dosavadního opatření. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc patrné, že soudy při posuzování účelnosti ambulantní formy léčby vzaly v úvahu zejména skutečnost, že stěžovatel v minulosti dlouhodobě páchal úmyslnou trestnou činnost.
10. Ohledně námitky stěžovatele, že obecné soudy pochybily, neboť nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů v tomto ohledu nevybočil z kautel plynoucích z ústavního pořádku - o tzv. opomenuté důkazy v daném případě nejde. Okresní soud o důkazních návrzích rozhodl - i když některým nevyhověl (výslech souseda či bývalého pracovníka vězeňské služby), v odůvodnění srozumitelně vyložil, proč důkaz neprovedl (viz bod 8 napadeného usnesení).
11. Podle Ústavního soudu nejsou skutkové závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Je-li v bodě 10 napadeného usnesení krajského soudu uvedeno, že MUDr. Petrášek navrhoval "ve shodě se závěry znalce MUDr. Turka" ústavní formu péče, neznamená to, že tak učinil "na základě" daného posudku; skutečnost, že MUDr. Turek dospěl ke stejnému závěru jako MUDr. Petrášek, obstojí, i když prvně jmenovaný podal posudek až o rok později.
12. Jelikož napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť ten - jako návrh akcesorický - sdílí její osud (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1835/18 ze dne 27. 11. 2018).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
J
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu