ECLI:CZ:US:2019:4.US.3816.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3816/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2018 sp. zn. 3 To 90/2018, spojené s návrhem na zrušení §178a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §178a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na stěžovatele byla podána obžaloba, aniž by mu bylo přiznáno postavení tzv. spolupracujícího obviněného podle §178a trestního řádu. Proti tomu stěžovatel brojil a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jeho argumentaci přisvědčil a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, na jejímž podkladě zrušil vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dle vrchního soudu je přiznání postavení spolupracujícího obviněného plně v kompetenci státního zástupce.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že v přípravném řízení mu bylo slíbeno postavení tzv. spolupracujícího obviněného. Z toho stěžovatel nabyl legitimní očekávání stran tohoto statusu. Tím, že mu následně přiznáno nebylo, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Umožňuje-li tedy ustanovení §178a trestního řádu, aby státní zástupce nepřiznal bez jakéhokoliv odůvodnění přislíbené postavení spolupracujícího obviněného, považuje stěžovatel takovou právní úpravu za protiústavní, neboť obviněným osobám fakticky znemožňuje zvolit si a připravit účinnou obhajobu, která by postupem státního zástupce nebyla podkopána. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení a tento návrh spojil s akcesorickým návrhem na zrušení ustanovení §178a trestního řádu.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení rozsahu procesních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné (či mimoběžné) rozhodování nepřipouští. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané trestní řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy).
6. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je městský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory vrchního soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předmětná úprava institutu tzv. spolupracujícího obviněného je formulovaná jako fakultativní s velmi širokou mírou diskrece státního zástupce, a bez jednoznačných (obligatorních) projevů do hmotných práv obviněných osob. Ty nastávají až po zvážení všech okolností ze strany soudu. Stěžovateli tak nic nebrání v případném řízení před soudem uplatnit i argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda obecné soudy selhaly v ochraně stěžovatelova legitimního očekávání.
7. Ze stejného důvodu pak Ústavní soud musel odmítnout rovněž návrh na zrušení §178a trestního řádu. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li ústavní stížnost (jako nosič návrhu) věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95).
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu