ECLI:CZ:US:2019:4.US.3849.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3849/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, Čimická 717/34, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 240/2019 ze dne 12. 9. 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "nalézací soud") vydal dne 5. 8. 2019 usnesení č. j. 67 T 21/2017-1090, jímž přiznal stěžovateli jako ustanovenému obhájci R. L., obviněné z trestného činu pojistného podvodu, odměnu a náhradu hotových výdajů ("obhajné") v celkové výši 129 114,26; odměnu a náhradu v další vyúčtované výši 548 581,01 nepřiznal. Rozhodl tak (zjednodušeně řečeno) proto, že nepřiznal stěžovateli odměnu za úkony právní služby spočívající v účastni na výsleších jiných obviněných a svědků, kteří se skutkem, z něhož byla obviněna jeho klientka, nemají nic společného.
2. Proti usnesení nalézacího soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), který se plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.
3. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, směřující proti usnesení odvolacího soudu, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o výši "obhajného". Zejména uvádí, že veškeré úkony právní služby prováděl v zájmu své klientky a na její pokyny. Obecné soudy, které přiznaly stěžovateli nižší než účtovanou odměnu, porušily jeho právo na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které je třeba aplikovat i pro výkon advokacie, dále porušily jeho právo na tzv. legitimní očekávání, a v neposlední řadě napadené rozhodnutí definuje stav, který nepřípustným způsobem zasahuje do klientova práva na řádnou obhajobu a právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti, která byla podána včas a osobou oprávněnou. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, byla-li z jejich strany porušena ústavně zaručená právy nebo svobody stěžovatele, což v posuzované věci zjištěno nebylo. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení nebo o odměně advokáta Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva.
7. Z napadeného usnesení (i z rozhodnutí soudu nalézacího) se podává, že odvolací soud pečlivě posoudil otázku účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, a to ve světle judikatury Ústavního soudu k dané problematice. Podmínky pro přiznání "obhajného" upravuje trestní řád a advokátní tarif (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů). Aplikoval-li odvolací soud tyto normy správně a zdůvodnil-li své rozhodnutí, není jeho postup porušením základního práva stěžovatele. Je pochopitelné, že stěžovatel se zdráhá přijmout rozhodnutí, přiznávající mu nižší odměnu a náhradu nákladů právního zastoupení, avšak samotný nesouhlas neznamená porušení základních zaručených práv. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle. V projednávané věci tomu tak není a napadené rozhodnutí nezasáhlo právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo rovněž porušení práv zaručených v ústavní rovině, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu; jeho ústavní stížnost představuje výlučně projev nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o obhajném, a již jen z toho důvodu je neopodstatněná. Vyhověl-li by Ústavní soud za daných okolností ústavní stížnosti, jeho postup by se příčil zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79).
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu