ECLI:CZ:US:2019:4.US.385.19.1
sp. zn. IV. ÚS 385/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Máchy, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2018 č. j. 26 C 3/2017-158 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2019 č. j. 26 C 3/2017-162, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město a 2. Josefa Kulhavého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterými bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. 26 C 3/2017-158 byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč podle položky č. 23 Sazebníku soudních poplatků. Usnesením obvodního soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 26 C 3/2017-162 bylo výše uvedené usnesení opraveno tak, že výše soudního poplatku za dovolání je 7 000 Kč, nikoliv 14 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel zejména uvádí, že má za to, že právní úprava a rozhodnutí o stanovení soudního poplatku a požadavek na jeho zaplacení pod sankcí zastavení řízení je nezákonný, resp. protiústavní a diskriminační, a brání výkonu základního práva poškozených na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Poškozený je fakticky povinen svému škůdci platit poplatek za to, aby mohl uplatňovat svůj nárok u škůdce samotného, neboť je to škůdce, který v rámci svého výkonu soudní moci rozhoduje o nároku/pohledávce vůči své vlastní osobě. Tímto způsobem je poškozený zjevně odrazován od uplatňování svého základního práva daného čl. 36 odst. 3 Listiny. Stát sám klade podmínky přístupu ke spravedlivému řešení sporu v podobě soudních poplatků, aby mohl rozhodnout o své případné povinnosti. Takovýto postup je neústavní a stěžovatel se domáhá zrušení napadených usnesení.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
6. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě.
8. Stěžovateli totiž v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná. Za této procesní situace nezbývá Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu výše uvedených a odkázat stěžovatele na výše nastíněný postup ochrany jeho práv před obecnými soudy. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o otázku, která již byl - jak shora sub 7 uvedeno - Ústavním soudem vyřešena.
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj