ECLI:CZ:US:2019:4.US.3916.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3916/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018 č. j. 7 Tdo 1032/2018-51, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka má postavení poškozené v trestní věci, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") proti třem obžalovaným policistům. Rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 13 T 159/2016-520 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018 č. j. 6 To 282/2017-598 uznaly oba soudy všechny tři obžalované vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že stěžovatelku, která na policejní stanici tropila výtržnosti a kopala do vybavení cely (ohrožujíce přitom i sebe), připoutali k mříži ponižujícím a zbytečně omezujícím způsobem jako trest za její vulgární a hrubé chování.
3. Na základě dovolání podaných obviněnými zrušil Nejvyšší soud napadeným usnesením uvedené rozsudky a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění napadeného usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů spadá uvedený případ do skupiny případů nízké až hraniční míry společenské škodlivosti ve srovnání s běžně se vyskytujícími případy trestných činů podle uvedené skutkové podstaty. Poškozená byla dle Nejvyššího soudu připoutána pouhých 11 minut a podle lékařských vyšetření jí tím nebyla způsobena žádná fyzická ani psychická újma. Nejednalo se o svévolné jednání, ale o reakci na chování poškozené. Obvinění rovněž neměli, s ohledem na vybavení cel, možnost připoutat poškozenou jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Dle ústavní stížnosti se stěžovatelka stala v důsledku jednání policistů obětí špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, konkrétně nelidského a ponižujícího. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že byla zcela vyloučena z projednání věci před Nejvyšším soudem. Nebylo jí doručeno dovolání obžalovaných a nedostala tak možnost se k nim vyjádřit. V dovolání přitom obžalovaní bagatelizovali své jednání a na základě jejich námitek jim i Nejvyšší soud vyhověl. Dle stěžovatelky je v rozporu s Listinou, pokud v případech porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení není oběť zahrnuta do řízení. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení rozsahu procesních práv stěžovatelky v dovolacím řízení, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané trestní řízení bude nadále pokračovat, a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je okresní soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky, a to tím spíše v otázce důvodnosti stěžovatelčiných námitek (ve vztahu k důvodnosti námitek obhajoby), kterou Nejvyšší soud vůbec neřešil (což považuje stěžovatelka za porušení svých práv). Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj