ECLI:CZ:US:2019:4.US.3956.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3956/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti Ivany Šormové, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 577/2018-697, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, č. j. 15 Co 283/2017-667, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Eduarda Hüttla a Marie Hüttlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka a její manžel nabyli pozemek parc. č. X1, na kterém stojí dům č. p. X2, v katastrálním území Divišovice u Děpoltic; k uvedenému pozemku nebyla zřízena přístupová cesta. Následně se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech domáhali zřízení služebnosti stezky a cesty přes pozemky vedlejších účastníků parc. č. X3, X4 a X5 v témže katastrálním území. Po zahájení řízení stěžovatelka zúžila společně jmění s manželem a dům s pozemkem jí připadl. Okresní soud v řízení pokračoval pouze se stěžovatelkou a rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 10 C 110/2010-630, zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek č. X6 ve prospěch vlastníků domu č. p. X2 na pozemku parc. č. X1, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení 22 649 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 15 Co 283/2017-667, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníků náklady nalézacího řízení 136 018 Kč, odvolacího řízení 11 537 Kč a státu 16 203 Kč. Odvolací soud zejména dospěl k závěru, že neexistuje možnost cesty, která by vlastnicky zasahovala jen pozemky vedlejších účastníků, vyhovovala by potřebám stěžovatelky a současně by byla přirozená, rozumná a přijatelná pro vedlejší účastníky. Existovaly i jiné varianty, které by však zasáhly pozemky dalších osob, jež nebyly účastníky řízení, a proto se jimi odvolací soud nemohl zabývat. V době, kdy stěžovatelka s manželem nabyli uvedené nemovitosti, věděli, že k nim není zajištěn přístup, což se projevilo v nižší kupní ceně. Vedlejší účastníci nabízeli stěžovatelce přijatelná smluvní řešení, stěžovatelka je však opakovaně odmítla.
Stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 577/2018-697, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 4. 12. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svého základního lidského práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V podstatné míře stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména polemizuje se závěry odvolacího soudu; namítá, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem i s judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud sice dospěl k závěru, že existují i jiné varianty přístupových cest, neuvedl však, přes které pozemky by měly vést, a nezabýval se jejich vhodností. Usnesení Nejvyššího soudu vyčítá jeho nepřezkoumatelnost pro rozpor závěrů s provedenými důkazy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný nebo je-li nesprávně obsazen. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil dostatečná skutková zjištění, vypořádal se s argumentací účastníků řízení a dospěl k logickým právním závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud řádně odůvodnil závěr o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Argumentace stěžovatelky je výrazem pouhého nesouhlasu se závěry dovolacího a odvolacího soudu; interpretace a aplikace podústavních právních norem však spadá do jejich rozhodovací činnosti.
Podstatné v posuzované věci je, že ke stěžovatelčiným nemovitostem lze zřídit služebnost cesty i přes jiné pozemky, což by bylo vhodnějším řešením ve vztahu k přiměřenosti omezení vlastnictví vedlejších účastníků řízení. Vlastníci dalších pozemku však nebyli účastníky řízení, a proto nebylo možné posuzovat jejich vhodnost. Ústavní soud rovněž opakuje dříve vyslovenou zásadu, že "normální je nesoudit se" (srov. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1374/17). Chtěla-li stěžovatelka zřídit přístupovou cestu výhradně přes pozemky vedlejších účastníků, měla se s nimi především dohodnout, k čemuž ji ostatně vedlejší účastníci opakovaně vyzývali. Jelikož odmítla přijatelné nabídky vedlejších účastníků a k jejím nemovitostem lze zřídit přístupovou cestu vhodněji přes pozemky dalších osob, nebylo možné stěžovatelčině žalobě vyhovět. Stěžovatelka kupovala pozemek za výhodnější cenu a s vědomím, že k němu nevede přístupová cesta - pokud by nyní soudy (včetně soudu ústavního) jejím požadavkům vyhověly, zasáhly by tak naopak nepřiměřeně do vlastnického práva třetích osob chráněných podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu